neděle 27. srpna 2017

tohle jsem našla v konceptech, když už jsem tu teda po těch x měsících byla

Já bych ráda něco pověděla (nikoli řekla), ale asi nemám co. Můj život spěje kupředu. Je to zvláštně nemístný a zároveň skvělý pocit. Nemístný proto, že není fér, abych byla tak šťastná a měla se tak dobře zrovna já, a skvělé proto, že... Inu. Všechno je skvělé. A já budu bydlet sama, a budu vídat svou snoubenku každý víkend a matku nikdy, a budu studovat a budu číst a boha jeho, já se tak těším. Nemístné. Štěstí ani neštěstí není něco, co by si člověk mohl zasloužit nebo vydobýt svým chováním. Kdo ví, jestli je tomu tak dobře.
Za tenhle rok jsem nenapsala ani slovo Nekonečna.
Nikdy mi nebylo líp.

čtvrtek 24. srpna 2017

Čeština je nádherný jazyk.

Čeština je nádherný jazyk.

Cítím ohromnou nostalgii vůči minulým dním; tak nějak se cítím, jako že mi chybí, i když vím, že nebyly vůbec dobré. Že mi nechybí ti lidé ani ty zážitky a rozhodně ani ty depresivní stavy, ale i přesto – nebo možná právě proto, že mým jediným skutečným (seč ne jediným, který jsem řešila) problémem jsem byla Já a Moje pocity – mi to všechno přijde s odstupem času snesitelnější a obecně lepší než to, s čím se potýkám teď. Nejhorší na tom je, že tohle mají tendenci dělat všechny... jak se řekne mysl v množném čísle? Všechny mysli? Eh. Použila bych slovo mozek, ale mozek a Já (tentokrát ve smyslu Self) jsou dvě odlišné entity. Odlišné, seč ne samostatné. Je to vlastně velmi zajímavé. Ale nejsem tu, abych se brodila v psychologii. I když.

Tak jako tak, každá mysl má tendenci ukazovat – či jevit – minulost zcela neemocionálně. Což se zdá jako blbost, když vás vzpomínky můžou rozesmát, rozbrečet nebo naštvat, jenže ve skutečnosti ve vás danou emoci vzpomínka pouze vyvolá. Samotná vzpomínka žádnou emoci neobsahuje. Jenže, minimálně pokud jste mentálně zdraví, každá osoba cítí v každém okamžiku alespoň jednu emoci, seč třeba vágně, a tedy máme tendenci pojit vzpomínky právě s těmito emocemi, neboť při každém vybavení vzpomínky cítíme (alespoň jednu) emoci. Předchozí věta je stylisticky absolutně příšerná, but I could give a fuck. Emoce nám vlastně pomáhají především velmi rychle zaujmout nějaký postoj k dané situaci či věci (ne nutně předmětu). Proto mají čerstvé vzpomínky tendenci vyvolávat silnější emoce. Pak je tu tedy ještě otázka kumulace potlačovaných emocí, to jistě, ale to není můj případ – už ne – a tak asi nemá cenu se tím teď zabývat.

(Asi největší sranda je odsobnění od vlastních emocí, ale to je taky kurva nebezpečné, takže, eh, no. A tak. Ale je to tak zajímavé.)

Koukám, že styl, jakým se vykecávám, se podstatně změnil, a tak jsem si přečetla pár svých starých článků (crybaby) a taky pár blogů, co jsem dřív čítávala, a musím říct, že Reni mě nezklamala, protože věta „Ne že by mi on sám vadil, je docela v pohodě, ale i tak by mi nevadilo, kdyby ho přejelo auto“ mě rozjebala po pokoji. (V půl šesté ráno.) Tak. To už se zase blížíme k mému starému stylu vykecávacích článků. Teď jsem si to teda po sobě přečetla, tady tento výžlebt, no a teď přemýšlím, jestli je to vlastně klasické podmiňování. To, že si spojujeme emoce se vzpomínkami, protože se vždycky objevují ve dvojicích. Vlastně je, ne? Emoce nás podmiňují? Právě jsem napsala „ježiši, to je ale píčovina, to zní, jako by nás emoce nějak ovládaly“ a pak jsem se zarazila, když mi došlo, jaký jsem kokot, protože to je přesně to, co emoce dělají a od čeho je i máme, když na to přijde. Pan profesor Cakirpaloglu by mě asi moc nepochválil. (I když s tou frustrací se mi taky dobře smál.) (Já se mu vůbec nedivím, protože říct, že „frustrace vzniká při nemožnosti dosáhnut cíle“, ale nebýt schopná z toho vytáhnout, že podmínkou vzniku frustrace je překážka, no toto mi někdo předvést, tak se mu taky směju, zcela upřímně.) (Asi nejvtipnější bylo, že jsem z toho, že nejsem schopná to správně formulovat, byla značně frustrovaná.) (Já jsem asi fakt dobrý kokot.)


To jsem se ale od svého původního problému značně odsunula. To asi nevadí. Důležité je jenom to, že emoce není obsahem vzpomínky (i když vzpomínka může obsahovat informaci o emoci) (možná proto se to tak plete). Proto i v případě, že si projdete něčím skutečně těžkým, třeba velkou bolestí, nejste schopní politovat toho, kdo si úplně stejnou bolestí prochází třeba pár let po vás. Zvlášť nebezpečné je to u psychické (mentální) bolesti nebo jiného negativního zážitku, protože tam nám nezbyde žádný důkaz o bolesti, ve smyslu, že když víme, že jsme si zlomili nohu, očekáváme, že to bolelo, i kdybychom si bolest (informaci o ni) nepamatovali vůbec, zatímco pokud jsme trpěli depresí (...budeme teď raději mluvit o nějaké lehší formě deprese, třeba depresi vyvolané výkyvy hormonů u pubertou procházejících dětí, která většinou víceméně odezní s tím, jak odezní puberta), je mnohem snažší si s odstupem času (několika let a více) říct, že to vlastně nic nebylo, že nám „jenom bylo trochu smutno, no.“ Je to fakt nebezpečné, protože když přítomné mentálně nemocné jedince nepochopí ani bývalí mentálně nemocní, tak kdo? (když ne my, kdo? když ne teď, kdy? - eh, no nic, to jsem opravdu značně odbočila).

Vracíme se v kruzích (jako Chelčický) (lol); cítím se nostalgicky čistě proto, že se mám teď dobře. Je to vlastně jeden z mnoha paradoxů přírody, že nám může chybět i nějaké bolestné období života, pakliže jsme na tom významně lépe. (Chtěla jsem říct, že to funguje i naopak, že pokud jsme se měli špatně, ale teď se máme ještě hůř, toužíme se vrátit do období, kdy věci byly špatné, ale přeci jen lepší než teď – ale je tomu skutečně tak? V praxi se mi to nepotvrdilo. Podle mě to způsobuje jenom bezmoc a/nebo touhu po útěku do budoucnosti.) (Haha, touha po úteku do budoucnosti, to zní jako námět na celý můj dosavadní život.) (Tedy, asi by to fungovalo, pokud bychom měli alespoň jedno opravdu dobré období.) (Pro většinu lidí je to děství.) (Hm.)

Můj styl vykecávání se sice změnil, ale můj problém se závorkami zůstal. Jenom to občas maskuju za pomlčky a snažím se u toho tvářit děsně nenápadně.


Můj výlet do hlubin bývalého blogu a blogů bývalých fellas mi ještě osvětlil, že ve správném výkecovém článků nesmí chybět nějaký gif nebo obrázek, jenže já mám momentálně mobil v servisu, takže žádnou random fotku nemám, no ale můžu sem repostnout něco ze svého Instagramu:

this is the straightest i'll ever get

Amen.

středa 17. května 2017

i should be studying but freaking out is so much more fun

I want to
save people
for a living
but they might not let me do that
One would guess that
being a nice person is something
that you can be sure about
but things aren't good or bad
they just are
and facts aren't true or false
they just are
i'm not that much into solipsism
but you only see what you want to see
and reality is very bendable
when it comes to it.
And when it comes to it,
nothing really matter

anyway the wind blows

neděle 30. dubna 2017

n.

A já bych tak strašně strašně strašně moc chtěla být lepším člověkem.

Je to těžké, není to těžké a je to nemožné. Nemožné proto, že není možné soudit, kdo je dobrý a kdo špatný člověk, a tedy není možno ani usoudit, za jakých okolností bych byla lepší člověk, než jsem teď.

Ale přesto mi přijde, že by to bylo tak snadné, že je to jasné, že by stačilo jenom kurva třeba nacpat si něco do té hlavy a udržet to v ní a vědět, proboha já miluju vzdělání a vzdělávání a tak ráda se učím, ale proč si z toho nikdy nic nepamatuju? Jsem z toho zoufalá, protože mi přijde, že ze všech knih, které jsem kdy přečetla, už vím sotva nějaký chabý děj, natož abych si pamatovala, jaký dojem to ve mě zavolalo, jaké myšlenky jsou tam obsaženy, jaký jazyk byl použit. A přitom vím, znám sama dost dobře na to, abych věděla, že jsou to věci, kterých já si skutečně všímám. Vím, znám se; jsem ten typ člověka, který tráví hodiny na Wikipedii, protože mu to přijde zajímavé a zábavné. (Ostatně, zrovna jsem hledala všechna možná etnika, která se vyskytovala od Polonéského poloostrova na východ zhruba v šestém století před naším letopočtem, čistě proto, že otec v reklamních přestávkách pirátů z Karibiku jedničky přepínal na nějaký film o Hedvábné stezce s Jackie Chanem.)

Jenže zítra už z toho nebudu vědět vůbec nic.

Není mi ještě ani dvacet. Jak to, že je tohle téma, nad kterým vůbec uvažuju? (Příšerná věc je, že už bych měla svoji mysl připravovat na to, aby si zvykla, že bude kurva dlouho dobu říkat -cet místo -náct. Ale nejsem na to připravená ani trochu. Dneska jsem omylem napsala, že je mi pořád ještě osmnáct. A cítím se asi tak jako patnáctiletý fracek.)


Zajímavé je, že jakoukoli vzpomínku s jistou osobou mou mozek uchovává s bezbřehou pečlivostí. Vďaka.

čtvrtek 23. března 2017

Mlčení

Člověk by rád i něco řekl
Ale mrtví lidé nemluví
A nezdá se to fér, povyšovat se nad mrtvé.


čtvrtek 12. ledna 2017

Páni, už hrozně dlouho jsem sem nepsala

Daří se mi skvěle. Je zvláštní to říkat a ještě zvláštnější to psát, ale nemůžu tvrdit opak. Lži nebyly nikdy moje parketa. (I když bych chtěla umět lhát. Musí to být zajímavá vlastnost.) (Na druhou stranu, neumět lhát, či spíš nemít potřebu to dělat, je možná ještě zajímavější vlastnost.) (Což ze mě ovšem nedělá zajímavého člověka.) (...je dobré vědět, že můj problém se závorkami se za tu dobu, co jsem tu nebyla, vůbec nezměnil.)

Nevím, kde budu za rok. To je také zvláštní, protože se mi to ještě nikdy nestalo. V mém městě je jenom jedna základka, kam jsem mohla jít. V první třídě mi moje tehdejší třídní oznámila, že půjdu na víceletý gympl. Oznámila, ne navrhla. A teď už jsem osm let na té stejné škole, ale nemám nejmenší tušení, kam nastoupím v září. (Jestli se vůbec někam dostanu, abych mohla nastoupit. Proč mi 95 percentil připadá jako nízké skóre?) Ta otázka se mi sice pořád vrací, což by asi mělo znamenat, že mě trápí, ale není tomu tak a já si většinou řeknu jenom 'no jo, divný' a pokrčím rameny. Jsem nějak až podivně klidná (ale možná jsem se naučila plakat), což je zneklidňující, i když mě to nezneklidňuje. ...ale jinak jsem úplně v pořádku, fakt.

I need to get fucked over.

Nedokončila jsem myšlenku.