Protože prostě proč ne.
Předstírám, že pracuju. Není to pravda. A ne proto, že by mi něco bránilo. Notebook už mám doma tuším třetí týden (a nesnáším ho, protože osmičky) a já i tak jenom ležím doma a... kašlu na všechno, ehm? Jako, vážně. Koupila jsem si CDčko Beatles. (Tribut, jasně, ale to je vedlejší.) Trvalo mi
týdny si ho poslechnout. Jako. Co dělám.
(Momentálně poslouchám cover na Teenagers a snažím se dělat něco jinýho než sledovat SPN. Moc mi to nejde. Ale to není to, na co jsem se ptala.)
Poslední Střípky jsou zářijové a poslední článek je ze třetího. Nepsala jsem od té doby, co jsem dokončila soutěžní povídku, což bylo přirozeně v den deadline, dvanáctého. Mimochodem, do Štědrého dne jsem měla odeslat třídní pololetní slohovku, kterou jsem nepsala, abych mohla na olympiádu. Oh, a čtenářák jsem měla odevzdat. Patnáctého. (Tu knihu jsem ještě ani nedočetla.)
Asi si zatleskám.
Chtěla jsem vyhlásit Vánoční knižní adopci, ale ani čtyřiadvacátého se mi nechtělo nic dělat. Možná bych z ní mohla udělat silvestrovskou, ale, nah. Koupila jsem si knihu Vybrané kapitoly z psychologie... a přestala ji číst po prvních třech stránkách popisu stavby mozku.
Nesnáším lidské mozky.
Chce se mi křičet, ale nemá to
smysl.
Totiž, ne že bych v poslední době dělala všechno tak špatně. Vůbec ne. Vlastně... ne. Ne. Ale vidím tak strašně moc svých chyb. Vidím, co všechno jsem... způsobila. A je mi to líto. Věci se začínají vracet a já nechci bojovat s minulostí, ani se na ni dívat, nechci přemýšlet o tom, co jsem udělala. Vím moc dobře, že kdybych se vrátila zpátky, udělala bych všechno naprosto stejně. Není to tak, že bych litovala... čehokoli. Na druhou stranu jsem schopna litovat
kohokoliv. A je rozdíl mezi tím litovat a cítit lítost, ale občas se mi zdá, jako by to bylo tajemství, na které jsem přišla jen já sama a možná, že to proto není ani pravda. (Ale co.)
(Napsala bych ti, ale nejsi online.)
(Měla jsem ten článek pojmenovat takhle.)
