Domácí potřeby

Pardon. Trochu jsem na vás zapomněla. Píšu trochu víc, než nakolik jsem zvyklá a hádám, že... no. Asi je to dobré. Nejspíš je to špatné.

Záleží na úhlu pohledu.

Tak si tak říkám

obchodníci se smrtí jsou ještě milost sama

ale obchodníci s utrpením...

Kdy je asi přestaneme vyrábět

řekněte mi kdo je ještě používá k původnímu účelu

a přitom kolik lidí už ji protáčelo v ruce

Kolik lidí ji protáčí

zas a znova

možná denně

možná právě teď

Ne že by tu nebyly i jiné způsoby

hádám ale že popálit se k smrti

omylem bez skutečného odhodlání

jen z jakéhosi nedostatku zájmu

je přeci jen trochu těžší

než vykrvácet

Takže pokaždý když jdu v drogerii kolem nich

a dívám se na tu vyrovnanou řadu

vypadají docela klidně prodávají se po jedné

říkám si kdy odsud asi sakra zmizí

kdy se kurva přestanou vyrábět

kdy už nebudou potřeba

Ale asi bych měla držet hubu

když mám v Šedym deníku z práce ukradnutou

nejostřejší čepel na trhu

Proč jsme si nic nepřipravily na školní akademii

Proč jsme si nic nepřipravily na školní akademii

Scéna: podium je prázdné až na dvě židle, které stojí

trochu stranou, nalevo, vepředu

(A: Hifi | B: Janette)

LÉTO

A: (Se zcela vážným, strohým výrazem vejde na pódium a zamíří přímo k okraji. Rozhlédne se po hledišti.) To je bez šance. (Odejde.) (Vrátí se znovu na stejné místo.) Ne, ne, nepůjde to. (Znovu odchází.)

B: (Vejde druhou stranou.) Co ti je?

A: (Otočí se a vrátí se k ní.) Je vedro.

B: (Souhlasně.) Hm.

(Obě současně roztáhnou vějíře a začnou se ovívat.)

B: Takhle je to lepší.

A: Ale ne o moc.

B: Třeba by se to takhle dalo zkusit.

A: Nedalo. (Odchází.)

B: (Chytne ji za ruku.) Počkej! Musíme hrát.

A: Můj táta vždycky říká, že musíme jenom umřít. (Odmlčí se.) Ale já se tu uvařit nehodlám. (Odejde, dramaticky se ovívajíc.)

B: (Povzdychne si.) Tak zase nic. (Zamračí se. Zhnuseně:) Ale je fakt odporný vedro. (Odejde.)

PODZIM

B: (Vejde na podium, rozhlédne se a posadí se na židli.)

A: (Vejde s kytarou v ruce.) Podívej, co mám!

B: (Přeměří si ji pohledem.) K čemu ti to je?

A: Ale tak, říkala jsem si, že když je ten začátek školního roku, vyzkouším něco novýho! (Mezitím dojde k B a posadí se.)

B: Tys začala hrát?

A: Jo.

B: Ani náhodou.

A: Ale jo.

B: Zahraj něco.

A: (Zahraje něco velice jednoduchého a ještě to zkazí.)

B: (Odfrkne si.) Zní to strašně. Měla bys trénovat.

A: Tys mě sem dotáhla, že budeme vymýšlet.

B: Ale to tvoje hraní je fakt příšerný.

A: To je tou kytarou. Je stará.

B: (Šklebí se.) No jasně.

A: (Uraženě.) Tak já jdu cvičit. (Zvedne se.) A ty by ses zas měla učit. (Odejde.)

B: Vždyť je teprve září... (Odmlčí se.) Ale měla bych. Pitomá matika. (Zvedne se a odejde.)

ZIMA

A: (Vejde na pódium v teplém svetru, s čepicí a šálou, mračí se.)

B: (Objeví se hned vedle, oblečena obdobně, tváří se zoufale.)

A: Ne.

B: To nepůjde.
A: Byl to debilní nápad.
B: A z okna to přitom vypadalo tak pěkně.

A: Myslím, že jsem přimrzla. (Snaží se hnout z místa, ale selže.)

B: K botám?
A: Ke vzduchu. (Vzdá to.)

B: Jdeme dovnitř, tady žádnou inspiraci nenaberem. (Táhne ji k židlím.)

(Obě se posadí.)

A: Vždyť i v tý kavárně je zima.

B: Ale jinde se nesejdem.

(Ticho.)

A: Já chci domů.

B: (Povzdychne si.) Já taky.

(Podívají se jedna na druhou. Pak se beze slova zvednou a odejdou.)

JARO

A: (Šíleně vběhne na pódium, zarazí se na jeho okraji, jako že do někoho vrazila, vyhrkne:) Pardon, madam! (a běží dozadu, kde provádí různé šílené taneční kreace.)

B: (Vejde na scénu.) Co tady proboha děláš?

A: (Zarazí se uprostřed pohybu, ruce nad hlavou.) Ehm... (Zvedne jednu nohu.) ...Holubičku?

B: Prosimtě, nech toho. To jaro ti leze na mozek. (Jde si sednout na židli.)

A: (Zahanbeně se postaví a jde si sednou naproti B. Zírá na B.)

B: No co po mně chceš?!

A: Já nevím... rybu?

B: Ry-co?

A: Dnešní ryba je pstruh alá créme.

B: (Nechápavý výraz.)

A: Neznáš Červenýho trpaslíka? (Zvedne se ze židle.) Cos dělala celou zimu, když jsi neseděla doma a nekoukala na kultovní seriály? Nebo nové seriály? Nebo příšerné, nekvalitní seriály, nad kterými se ti chce jenom brečet a hodit po režisérovi ledničkou, ale stejně na ně koukáš, protože se v zimě nedá dělat nic jinýho?

B: Plán byl, že si sednem a napíšem scénář na školní akademii! A ty sleduješ seriály!

A: (Ofenzivně.) A ty jsi něco udělala?
B: Ne.

A: (Zahanběně.) Já taky ne. (Posadí se.)

(Ticho.)

B: Tak co budeme dělat?
A: Co kdybychom se jim to... pokusily vysvětlit?

B: Jakože ahoj, tady jsme, a v létě jsme fakt chtěly něco vymyslet... ale bylo moc vedro... a na podzim začal školní rok... a v zimě byla moc zima?

A: Výstižněji bych to neřekla.

B: (Zamyslí se.) Nic lepšího nemáme.

A: Ani horšího.

B: (Podívá se na A.)

A. (Oplácí B pohled.)

(Ticho.)

B: Tak jdem.

(Zvednou se a odejdou.)

31. kapitola

Typizace

Zrcadlo je za mými zády

a ty se vlastně nad ničím nerozmýšlíš

čaj mi hořkne

a my ho zabijeme tak jako tak

jenom tuhle nad kouskem koláče

s jablky a vlašskými ořechy

tiše debatujeme

jak

30. kapitola

Kéž bych tak ještě něco věděla.

Odraz

Kdysi jsem padala a padala a padala

dolů a dolů a dolů

a bez pohnutí rtů čekala

jestli mě zachytí tvoje ruce

Hádám ale že po dopadu

už je všechno jedno

Patos

Venku ťape po chodníku pes

a mně to zní jak

bomba

a tak mám malý srdeční záchvat

přitom

když mi určité osoby skočí na záda

nebo

mě polijí vodou

či dokonce

mi vytrhnou sluchátka z uší

...nějak je všechno v pořádku

29. kapitola

Sakra,
ta povídka je kapitolu od kapitoly nesnesitelnější a nesnesitelnější.

Ne všechno je něčí vina

Je pozdě

Pozdě v noci abych šla spát

Pozdě v týdnu abych si zapamatovala rozvrh

Pozdě ráno abych vstala

Pozdě pro pokoj

Pozdě pro mír

Pozdě pro slova

Pozdě pro tuhle báseň

Obrys si vybarvěte sami

Jako správný pozér

ráda říkám že místo kvalitních básní

píšu housenky:

jsou trochu divné

a tak nějak nedávají smysl

možná mají potenciál

ale spíš je sežere něco většího

pro vyšší úděl a nebo taky

z hladu

a i ony samy pořád žerou a žerou

pak mi na papíře chybí chybí tuhle slovo

tuhle dvě

myšlenka

písmeno

verš

a nebo

Útržky z diáře

Mám se dobře,

i když věci nejsou dobré.

Život mě ještě nepokořil

svou největší zbraní,

svým životem,

ještě ne.

Vím, že jednou

to tak bude,

já skloním hlavu a

zapláču.

Dnes ale není ten den

a dovolte mi pochybovat,

že to bude zítra,

tak blízko neumím plánovat.

Tak možná,

možná pozítří?

Cool kids can't die, říká můj nápis na tričku

Probírám svou starou tvorbu - velmi, velmi starou a velmi, velmi špatnou. Většinu času se u toho jenom směju/brečím/plácám do čela/skáču z okna, ale pak jsem taky... narazila na tohle, a asi bych to tu chtěla mít. Odhaduju to na rok 2012, možná 2013.

Není to dobré. Ale myslím, že to hodně výstižně ukazuje jisté... aspekty mé osobnosti? Cosi, co jsem kdysi za žádnou cenu nemohla nechat plavat. Možná ještě pořád nemůžu.

(Baby seasons change but people don't.)

wow i'm sassing myself

"You are growing up."

"Or just getting more fed up with the world.

...well isn't it the same."

Srpnové střípky

JÁ ZAPOMNĚLA, ŽE MÁM BLOG (yay)
PanDort.

všimněte si že to nejsou 5sos oh my god im so mature

I used to follow you in the darkness

I used to follow you in the darkness

but it was okay because you always knew the way back

and I guess there are things you can't do in the light

And one time I stayed there after you turned back home

even when you called me with you

and I was whispering your name

because it belonged here

but I never raised my voice

to let you know where I am

so you could find me and bring me back

I'm sorry

because this time you had to follow me

and that just wasn't right

I'm not really sure why I did that

maybe I just wanted to get to know the darkness

because it seemed like your friend

It was never about the way

it was about holding hands

That even though I wanted to cover my eyes with them

I never did

That even though I was scared to go

I always did

That ever though I didn't know why I trusted you

I did

Maybe I don't even like the light.

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé.

Možná bych neměla. Možná bych ještě ani neměla mít něco jako staré přátele, se kterými už se nevídám, protože odešli příliš daleko anebo příliš daleko vždycky byli a nebo prostě jen nebyl čas. Není mi ani osmnáct. Měla bych mít čas na všechno. Místo toho vzdávám dramaťák ve prospěch kytary. Nejde mi ani jedno.

Nejde mi zvednout telefon a zavolat jim. Nejsem si jistá, co bych řekla. Nejsem si jistá, co bych chtěla říct, a bojím se toho, jak by to dopadlo.

„Ahoj.“

„Hm. Kdo jste?“

„...jmenovala jsem se Hifi. A pořád se jmenuju Hifi. Kdysi dávno jsem byla někdo jiný, ale to se nevrátí. To se nesmí vrátit.“

nebo "Víš, jak jsme se spolu kdysi smávali každý den? Jak jsme bez sebe nemohli vydržet, protože život nebyl snesitelnej? No tak ještě pořád není, ale teď na to máme jiný lidi."

nebo „Nevím.“

nebo „Míň než spára mezi kachličkama.“

...

„Aha.“

Umím si představit to tupé ticho.

Jen bych ráda věděla, jestli jsou všichni v bezpečí a šťastní.

Protože možná nejsou a adjektiva nemusí znamenat zase tak moc.

Zrcadlo

Proč je

radit cizím lidem

a řešit jejich problémy

a dávat na ně pozor

a starat se o ně

a promlouvat jim do duše

a držet je nad hladinou

a hladit jejich duše

a nepouštět jejich dlaně

lehčí než podívat se sama sobě do očí

Sebereflexe

Když napíšete špatnou báseň

nemažte ji

-

smažte sebe

Amen

Píšu surové básně o životě

plné nasranosti smíšené s výsměchem pokrytcům a sama sobě

zatímco týpek vedle mě čte Bibli

a když odloží tu knihu

vezme do ruky mobil

jen aby otevřel její anglickou verzi

-život je tak pestrej-

pak se otáčí a dává mi letáčky

a je to docela vtipné

protože ještě pořád cítím na rtech

polibek jedné ze svých slečen

Na Čerňáku

Na Čerňáku

vztekle projdu celý nákupní centrum

a nějak mě sere jeho velikost a čistota a stylovost,

jak se všichni tváří přívětivě, ale je to jenom lež,

pokrytci,

a tak potom na ulici mlátím do piana Bohemian Rhapsody ze všech sil

a přijde mi to dekadentsky vtipné,

protože je celé rozladěné a nabubřelé,

stejně jako lidi okolo,

kteří křičí a řvou všude kolem

a přehlušují moje Nothing Else Matters,

zatímco se tiše směji jejich životům

a oni nahlas nenávidí moji hru.

A pak skončím

a ještě před závěrečným akordem

se vzadu za mnou ozve potlesk

a pán bezdomovec mi chválí přednes,

i když tomu nejspíš piču rozumí,

ale i tak ví o životě víc než já.

Zrovna se vrátil z basy

(to není předsudek, sám mi to řekl,

dokonce v tomhle slangu)

ale možná tam nikdy nebyl

a jenom šukal se špatnými lidmi

a tak pak život vyjebal s ním.

Pýtá si ode mě pět korun,

který by mu nemohly stačit ani na den,

a tak tahám z kabelky peněženku,

ani nevím, co mu podávám,

a nakonec jsem to já, kdo děkuje,

a kdo má čistější hlavu, když kráčí špinavou ulicí ke svýmu autobusu,

kde stojí spousta zamračených lidí

a já se jim už zase směju,

protože mám místenku.

A pak začnu přemýšlet, že jsem mu kurva přece mohla dát i ten zbytek drobných,

co jsem v tý peněžence měla,

protože stejně nenávidím, jak jsou ti kovoví zkurvenci těžcí,

aby k tomu pivu nebo vínu

nebo co takovej člověk chlastá

kvůli zapomnění na životní sračky,

měl i na čistou vodu

nebo chleba,

ale za co bych si jinak koupila tu zkurvenou müsli tyčinku,

kterou stejně nikdy nesním.

V metru

Všichni vypadají,

jako by hrozně moc chtěli prostě jen jít domů,

ale že nějak nevědí,

kde to sakra je,

i když by správně měli sedět ve vlaku, co tam míří.

Změna je jen výjimečná.

Vedle mě čte jakási žena knihu o umělé inteligenci,

asi by se jí nějaká hodila,

ale možná je naopak velice uvědomělá

a já bych se s ní měla zakecat o smyslu života,

jen abych nakonec vystoupila na Čerňáku jako vždycky,

a dozvěděla se úplný hovno.

Než ji stihnu poslat do prdele, vystoupí na Vysočanské.

Možná taky ne

A tak se rozlučme.

Řekněme sbohem.

Utišme bolest žalem a bolestným očekáváním.

Řekněme si, že se vrátíme.

Připijme si na to.

Nevrátíme se.

Řekněme si to znovu.

Ještě jednou.

Naposledy.

Bude podzim. Možná bych se mohla schovat v tvém svetru, uvařit si šálek horké čokolády a být šťastná. Sbírat barevné listy a pak je sušit v listech moudrých knih. Nevím, proč mě místo toho přepadá pocit, že to možná nestačí. Že to není dost a nikdy nebude. Nevím vlastně, co bych chtěla. Občas mě chytne touha žít a pak mi dojde, že už život mám. Občas si dokonce uvědomím, jak skvělý je a jak moc ho potřebuju. Jak moc ho miluju. Jak moc ho nechci změnit, ale přitom...

Někdy si přeju se propadnout. Někdy ano. Jen občas. Ne moc často. Ale občas, občas si to přeju hrozně moc.

Možná jsem jen příliš fucked up osobnost. Možná moje touha po změnách není zdravá. Možná si kromě spálení vlasů peroxidem můžu tady potrhat duši, jestli tam někde je, jestli se někde vznáší jako pavučina s kapičkami rosy, jež se třpytí v ranním slunci, zatímco ještě spím.
Možná je to kouzlo okamžiku. Možná je to prokletí okamžiku. Možná to nic není.

Možná to vůbec nic není.

Možná jsem úplně v pořádku.

All hail to Mr. Bukowski

dneska je hrozně lehký

být naprostým umělcem

hipsteři by vás to naučili

jen za pár stovek měsíčně

což stojí internet

i když v dnešní ekomonický situaci

je děsně nevýhodný mít dítě

„kdyby dementi uměli lítat

moje škola je letiště“

plave mi tu ovadlý žralok

květiny a srdíčka a čokoláda

když budu ještě chvilku plácat hovna

možná to bude něco znamenat

a já si budu moct dovolit polívku

z vlastního mozku

pseudo pseudo pseudoživot

„proč tomu tak je?“

I was never good at suicide

do not want to be born at all

and anyway the wind blows

im a dickhead

„The writing's easy, it's the living that is sometimes difficult.“

„I sucked mostly at the musical classic boys.“

28. kapitola

Cítím povinnost se za tuhle kapitolu omluvit. Já jen, že Nekonečno nebylo dost dlouho, ale můj laptop si se mnou rád hraje a já ji tak psala natřikrát. Plus jsem... jaksi... omylem... napsala její konec dřív než prostředek a pak... víte? Tahle kapitola, to by mohl být konec celé povídky. To je konec příběhu. To říká všechno. A já sama bych asi nepotřebovala víc.
Takže...
Myslím, že budu psát dál. Jen to asi bude vypadat trochu jinak (ale vy si toho nejspíš nevšimnete).

Červencové střípky

Aye!
Můj červenec byl... inu, velice nabitý. A velice šťastný. A viděla jsem ohromnou spoustu lidí a všechny je miluju, což je ostatně taky důvod, proč jsem se měla tak skvěle (a ještě pořád mám, protože můj srpen probíhá podobně, jen volněji, a pozítří dojede Claire, awww).

Moje obsese 5 Seconds Of Summer začíná být docela trapná (ničí mi život fkjdsnfvd) ale tak, co svedu, jsem jenom malá teenagerovská ubohá fan:

18/8/15

Šedivá inspirace

Pražský sídliště

Bláznivý smích a

Spousta spousta slov

Přezrálá motivace

Který chceš ještě

A pak už nic než

Spousta spousta slov

Nepřestává pršet

Plavání v bazénu

Čokoláda v plicích

Spousta spousta slov

Všude se chceš zdržet

Modlitba pro Martu

Rozhovory plné

Spousty milých slov

Výtržky

Seděli jsme na hranici světa mrtvých. Nebyl to nejpohodlnější gauč světa, ale bylo to venku a bylo to daleko od živých. Betonová zeď kolem hřbitova představovala dobré místo.

„Připadám si tak obyčejná.“

Mohly by se mu docela dobře oči rozkutálet po zemi. Povytáhla jsem obočí.

„Ty?“ vypadlo z něj. „Vždyť máš fialový vlasy!“

Měla jsem chuť se mu vysmát, ale zmohla jsem se jenom na ironicky povytáhnutý koutek úst.

Tvrdil mi, že nevím, jaký to je. Sundala jsem si náramky a ukázala mu zápěstí. Čistý. Řekla jsem, že ty jizvy jenom nejsou vidět, protože nejsem debil a vím, jak se postarat, aby se to zahojilo, a taky že jich mám většinu na stehnech. Byla to lež, ale on mi to sežral a pak se asi cítil líp. Já ne. Ale já se nikdy necítila líp, když jsem musela myslet na to, že jsem udělala mnohem větší sračky. Kdyby byl s to to pochopil, nejspíš by s hrůzou v rozkutálených očích utekl.

Jeden to ale kdysi pochopil, asi. Nebylo to vlastně ani tak dávno, ale v mý hlavě to znělo staře. Objal mě. Beze slova. Pak mě políbil. A pak se mi omluvil.

Debil.

Hřbitov je dobrý místo.

Pro živý.

6/7/15

Dvě ráno,
cizí pokoj a dusno,
výhled na noční město,
pravidelný zvuk větráku,
vůně terpentýnu,
postavy a umění,
love of my life

Tři ráno,
lépe se dýchá,
modrošedá,
výprava na záchod,
vůně terpentýnu,
cizí spánek a sny,
love of my life

Čtyři ráno,
tichoučký úsměv,
mírný východ slunce,
klapot klávesnice,
vůně terpentýnu,
patos a nostalgie,
love of my life

Mimochodem

Pamatuju si časy, kdy jsem používala blog jako deník.

Pamatuju si časy, kdy jsem si nedokázala přesně vybavit hlas své ženy, kdykoliv se mi zachtělo.

Pamatuju si časy, kdy jsem neznala hebkost tvojí kůže.

Pamatuju si časy, kdy bylo těžké žít, ale lehké se smát. Zase tolik se toho možná nezměnilo.

Ačkoliv si pamatuju časy, kdy mi ještě záleželo na věcech, na kterých by nemělo. Nedokážu toho litovat. Nedokážu si říkat, že jsme neměly. Nedokážu si myslet, že jsme měly být opatrnější, dávat pozor a šeptat. Nějak se mi nechce.

Chce se mi jenom žít.

I don't quite understand

ok this one's pretty old

my classmate told us in english lesson

that success is when you grow up

finish school and find good job

and that would make him happy

I don't know, fucked up adults

caring just 'bout money and all that fucking bills

don't really seem like super thing so me

what is happy about that?

you're just not able to be happy at all

can't do what you wanna do

can't take a rest

can't fail any test

can't can't can't can't can't

and you're just closer to death

what is happy about that?

Čtyři ráno

Čtyři ráno jsou zvláštní doba a já bych si osladila čaj, ale už jsem ho všechen vypila. Došla mi energie na to uvědomit si, jak vlastně chutnal. Jsou čtyři ráno a mně došla energie na to zvednout sklenici s vodou, i když mám pořád ještě žízeň. Možná se jen snažím něčím naplnit. Jsou čtyři ráno a já poslouchám píseň svojí ženy, kterou jsem viděla třikrát v životě. I tak jsem závislá na jejím hlasu.

Třeba bych se tu mohla na chvilku zastavit a vyprávět malým dětem příběh. Jenže všechny malé děti už dávno spí.

(Jsou čtyři ráno.)

Třesu se zimou a snažím se přitáhnout si svetr blíž k tělu, ale není to tahle zima. Mám těch sverů asi deset. Mohla bych si je obléct všechny. A pak zatopit. Vlézt do vany plné vařící vody, usmažit se na svatém oleji a plácnout si se satanem, ale stejně by mi pořád byla zima.

Teda jen do doby, než přijdeš a obejmeš mě. A já vím, že to uděláš.

Ty ano.

Ty totiž víš.

Víš, co znamenají čtyři ráno.

Mám si uklidit pokoj

Jak jako kurva
může holka někomu dát
však doprdele už
zamyslete se
přece čistě technicky vzato
jak někomu můžeš dát
DÍRU
kurva prostě
jak
(ehm)


[Keigh mě donutila to zveřejnit its not my fault]

Voltaire - Candide

Candide

neboli Optimismus

Z francouzštiny přeložil Radovan Krátký

Ilustroval Jaroslav Šváb

Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury

Praha 1978

Začnu hned tím, že jsem tak docela nepochopila, proč se sakra na začátku knihy zmíněno cosi o nějakém překladu z němčiny. Nejdřív jsem myslela, že to někde přeložil z franštiny do němčiny a do češtiny to bylo přeloženo právě z tohoto překladu, ale ne, pan Šváb překládal rovnou z francouzštiny – tak nevím. Ale ono to pro knihu jako takovou důležitou nebylo, že, takže to nechám být.

Co se knihy týče, velice dobře se mi četla. Slohový styl je příjemný, docela humorný (jazykově, humoru jako takovém se budu věnovat ještě dál), nenáročný, ale ne nudný, ubíhá velice rychle, děj je vůbec ještě rychlejší, než bych čekala, a pořád se něco děje. Bohatost jazyka a celkově vypravěčské umění musím tedy ocenit. Přesto ale... najde se něco, co mi docela vadilo, chvílemi dokonce vytáčelo. Jde mi o to, že se Voltaire pokoušel zesměšnit snad úplně všechno, co šlo. Pomalu v každé větě si z něčeho utahoval nebo na něco ironicky narážel. Takové narážky mám ráda, ale vážně ne v takové míře. V okamžik, kdy se celá kniha neskládá v podstatě z ničeho jiného než úšklebků a drobných urážek, mi to prostě vadí. Navíc to pak podle mě prostě ani nevyzní. Čtenář si, ač třeba nerad jako já, na to utahování zvykne a pak už se to jen snaží tolik nevnímat, aby ho to neznechutilo. Bylo by podle mě lepší (a užitečnější, neboť by to více splnilo účel) napsat knihu buď jako jeden velký ironismus a nebo, což bych asi uvítala nejvíc, si tu ironii šetřit a použít ji jen tak, občas, někde, jako koření. Jistě, možná by to pak nedošlo úplně všem, že z čeho si to ten Voltaire vlastně utahuje, o co mu jde? Ale to už je osud spisovatelů, co se dá dělat. Navíc, podle mě to tady může být i naopak. Můj dojem je, že když je celá knížka taková fraška, nechce se to ani člověku brát vážně. Zvlášť, když je celou dobu i ten děj jako logicky vcelku přijatelný a jakž-takž normální a pak tu najednou máme lítající červené ovce a bláto místo zlata. V tu chvíli jsem měla chuť to vzdát a začít to brát prostě jenom jako prvoplánovou komedii, i když vím, že to tak není.

Teď to asi vypadá, že tu knihu nemám ráda a že ji jenom kritizuju. Musím tedy zdůraznit, že to tak rozhodně není. Líbila se mi, mám ji ráda. Hrozně jsem si užívala ten lehký styl, zvlášť proto, že jsem z této doby ještě očekávala nějaká těžkopádná souvětí a že budu muset příliš přemýšlet, složitosti a tak. Takže jsem naopak byla velice potěšena. Jen mi to s tím nešetřením ironie a utahování si přijde škola, ale tak, kdo ví, třeba to ta kniha takhle potřebovala.

Taky bych ráda poznamenala, že mi to s odstupem času vyznívá lépe. Když jsem knihu zavřela, řekla jsem si akorát něco jako „ježiš, tak to už bylo fakt přehnané“, ale po pár dnech mi zbylo jenom pobavení a tichý souhlas.

Červnové střípky '15

Tak su tu zas, až se sama divím. Zrovna sedím u Yu doma a počítám štípance od komárů. Jako vážně, normálně na mě vůbec nejdou, ale jižní Čechy se svýma rybníkama trhají mé osobní rekordy. Taky pozoruju Yu při práci, maluje, aww :3 Umělci :3 Vůně terpentýnu :3

Dáme si tu jako kulturní vložku nějaké 5 Seconds of Summer, protože poslední dobou jimi tak nějak žiju.

Blbost. Všechno jednou končí.

Chytni mě za ruku a veď mě, mohla bys? Veď si mě k moři a na srázy a do temnoty, veď mě do studené postele a do nočních můr.

Mohla bys?

Možná by se hodilo si přiznat, že jsi víc, než dokážu snést. Možná by se hodilo si konečně říct, že jsme příliš daleko. Možná by se hodilo zakřičet z plných plic, že tě nedokážu snést. Možná by se hodilo zašeptat, že mě sere, jak mě bolíš. Možná by se hodilo uznat, že nezvládám tvůj smích a zacuchané vlasy a všudypřítomnou izolaci způsobenou bezbřehou socializací. Možná by se hodilo vydloubnout ti oči a chvíli je držet v dlaních, aby ses taky konečně podívala, jak vypadáš z vnějšku. Není to moc pěkný pohled. Docela stagnuješ, víš to? Snažila jsem se místo tvých očí držet tvoje dlaně, ale k ničemu to nevedlo. Vytrhávala ses mi. Pořád se mi vytrháváš. Vytrháváš se z mého života a já se tomu hystericky směju, zatímco tebe to děsí, děsí tě to, ale jen na ty mikrosekundy, kdy si to uvědomíš. A pak zase odbíháš a na tváři ti hraje úsměv sestavený z tesáků a vlasy se ti cuchají víc a víc a ty se vzdáváš všeho ve prospěch ničeho a snažíš se mě stáhnout s sebou.

Mohla bys? Vážně bys mohla?

„Poslední dobou se nějak hádáme. Což je docela na piču. Víš, dřív jsme hrozně diskutovaly a nakonec jsme zjistily, že si vlastně myslíme totéž. Teď se hádáme a zjišťujem, že si prostě myslíme každá něco jinýho, a nemůžem to ani vyřešit, protože pravdu máme obě a závisí jen na úhlu pohledu. Vytáčíš mě. Sereš mě. Nechci tě vidět.“

Nechci tě už nikdy vidět.

„Je fajn, že jsme si celou tu dobu nenapsaly, že si nejsme zas tak blízko.“

Už abych byla bez tebe.

Kdysi jsem si myslela, že tohle neskončí. Blbost. Všechno jednou skončí. Skončíš ty, ačkoliv jsi byla kniha mého svědomí, ačkoliv jsem do tebe vypsala všechny svoje hříchy, ačkoliv jsem pro tebe riskovala všechno, skončíš a roztrháš stránky, vítr je rozfouká a já se budu hystericky smát na ostrém okraji srázu, kde jsi mě zanechala.

Skončíš už brzy.

Mohla jsi.

Konec! 08 - Takřka idylické ráno 2/2

Kdesi uprostřed ničeho

pod rozvalitou horou

kdesi uprostřed ničeho

leží poklad s velkým tajemstvím

jež se třpytí v mincích

a hází odlesky, které oslepují

a tak lidi začnou aspoň na chvíli nadávat na zlato

ale nevšimnou si slunce

ne že by se dalo vypnout ale

možná bychom mohli utéct

a skrýt se v hluboké noře

útěky z reality byly vždycky dobré

a dobrá dovolená nikdy nebyla u moře

nic to neznamená

a možná proto se tak smějeme

mluvíme v metaforách

protože jsme na tenhle svět příliš vážní

a nic moc nezvládáme

ani proklít

27. kapitola

Květnové střípky '15

Wooooow. Střípky jsou zase tady! Sama tomu nevěřím.

Ony totiž nejdřív dělat nešly, jelikož jsem si velice chytře do svého už tak sotva fungujícího notebooku s odepsanou baterkou vylila sklenici vody, čímž jsem ho potopila (yay, slovní humor) úplně. Takže jsem dva měsíce fungovala jenom na počítači našich (s Vistama, bleeh). Pak jsem si asi týden před Vánocema konečně koupila vlastní notebook (s osmičkama, bleeeh bleeeh) a hle, co to mé oči nevidí? Když do osmiček přetáhnete fotky, jaksi vám to tam zapomene napsat, kdy byla fotka skutečně vyfocena, místo toho mi to do data vytvoření zadává den, kdy jsem ji přetáhla do ntb. To je mi docela k ničemu, že. Protože jak udělám střípky z konkrétního měsíce, když nevím konkrétní datum.
Wow, wow, wow.

A prostě mě to naštvalo natolik, že jsem se úplně vykašlala kompletně na celé střípky.

A pak mi to bylo příliš líto.

Ale pořád jsem neměla, jak je udělat.

Takže teď jsem se rozhodla je vlastně psát průběžně. Jakože když nějakou fotku vyfotím, rovnou ji při nejbližší příležitosti vložím semhle do článku a okomentuju, ne jako jsem to dělala předtím, že jsem dávala článek dohromady až po konci měsíce. Teoreticky by mi to mohlo fungovat... pokud budu pečlivá. Což já být neumím. Ale tak. Možná.

Se uvidí.

Konec! 08 - Takřka idylické ráno 1/2

Ahahaa nějak se mi podařilo zapomenout, že jako, ehm, s Aki tohle vůbec píšeme? A moc se omlouvá? A taky jsem propadla novému fandomu a je to úplně v háji, bo na ně píšeme s Keigh dvě povídky najednou a jako celý den nedělám nic jiného? And I'm not even sorry?!

26. kapitola

Sama sobě se hystericky směju.

Přiznání

Zabili jsme

čas

a potom jsme

utekli od jeho mrtvoly

Neumím se učit

Srsly.
Zařídila jsem si víkend tak, abych všechno stihla ve čtvrtek, pátek a sobotu, tedy aby mi celá neděle zbyla volná. Na školu. Protože musím v pondělí odevzdat esej z frániny, mít spočítaný dvě strany ze sbírky, dopsat si čtvrtletku z matiky (tu látku jsem už měsíc ani neviděla, yay) a napsat velkou písemku z bižule.
HAAHHAHAHA.

Pokecala jsem s bratrem.
Uklidila jsem si pokoj.
Najedla jsem se.
Shlédla jsem asi milion 5SOS videí.
Spala jsem.
Napsala jsem esej.
Obepsala jsem čtyři TFP fotografy.
Otevřela jsem sešit z matiky.
Hystericky jsem se rozesmála.
Ukradla jsem otcovo heslo k mé žákovské.
Hystericky jsem se rozesmála.
Našla jsem si příklady k logaritmům.
Hystericky jsem se rozesmála...

Teď tu sedím a žeru zmrzlinu. Oh, taky koukám na 5SOS videa. Jsou cute. Nemůžu se donutit podívat se na sešit z matiky. Mám crush na Michaela Clifforda. Když zírám na ty čísla, nevidím vůbec nic, po chvíli mě akorát začne bolet hlava. Možná bych si mohla dojít pro jogurt...? Nebo třeba... otevřít ten sešit... možná...

Taky mě baví baví koukat na tenhle gif:

No dobře, vlastně mě to ani  nebaví.

JAK TO SAKRA DĚLÁTE?!

Konec! 07 - Příčetnost

Jedna z mých oblíbených kapitol. Mám slabost pro představu přátelství Ino a Shikyho, kterou jsem si vytvořila.
Další kapitoly už asi nebudou každý čtvrtek, uvidíme, jak to stihnem napsat. Osmou máme, devátou ne, desátou ano, jedenáctou načatou... ano, chronologie mi nic neříká.

Cítím se trochu otrávená

Čerstvě vymačkaný jed

v broušených sklenicích na víno

musíš se dívat jen vpřed

přitom však mluvit k nim nepřímo,

aby ti ještě před svobodou

nevzali taky příčetnost

co kdyby třeba náhodou

vzpomněli na tvou reálnost

Čerstvě vymačkaný jed,

jak vlastně chutná, pověz nám,

co kdybychom přidali med?

Odpověz přece, pokud se ptám,

přísahají, že nejsou nepřátelé

vidíš, ochotně nápoj ti sladí

nečekej ale spasitele

pořád je to přec jed hadí

Čerstvě vymačkaný jed,

ještě je úplně vařící,

pojď, dáme ti do něj led

nebudeš ho přece pít vroucí,

aby sis nespálil rty a z nich

ti nesklouzlo nějaké tajemství,

kletba, vyznání a nebo hřích

už tak toho na tebe příliš ví

Čerstvě vymačkaný jed

s jemnou příchutí laskavosti,

musíš si ho vypít hned

dřív, než stihnou zatnout pěsti,

aby ti ještě před životem

nevzali taky lidskost

stěny, co chvějí se vřískotem

nebudou pro ně dost

   je obměkčíš

 je neošálíš

     je nepřekonáš

    je nepřepereš

čím víc jich porazíš, tím víc jich přijde

Čerstvě vymačkaný jed

s jemnou příchutí laskavosti,

musíš si ho vypít hned

dřív, než stihnou zatnout pěsti,

rychle, pospěš si s tím jedem,

bude to bráno jako ctnost

jinak ti ještě před životem

vezmou to poslední - lidskost

Hledání nového domova

~V menu je nově tlačítko pro Bloglovin, btw~

~Píšu sračky~

***

Vyrostla před tolika lety

ze svých krásných dětských šatů,

ztělesnění nevinné čistoty

někdy touží po návratu

Je příliš snadné zapomenout,

zakrýt si oči a ohnout záda,

raději, než si připomenout,

jaká je vyrůst hrozná zrada

Odhodit cudnost do kouta,

kde ji pošlapou špinavé krysy,

z míst, kde je bezpečná cesta

v nejzrádnější, nejtemnější lesy,

kde se tak moc dobře znásilňuje,

kde se tak dobře pomlouvá svoboda,

kde něco tě s úsměvem zabije,

kde něco tě s nadšením pobodá

kde všechno tak krásně hnije

nedá se říct, že je toho škoda,

kde kolem ramen tě objímá zmije,

kde na prsou šťastně si hřeješ hada

jen pojďme s nimi

pojďme domů

pojďme, mami

domů

Konec! 06 - Nebo taky ne

Další intermezzo. Začíná už někdo chápat koncept? Ne? Nevadí, dáme vám aspoň sušenku zdarma.

25. kapitola

Čtvrt sta a mně to přijde jako čtvrt století.

Konec! 05 - Znovu už ne

Tož su zas tu. Teda vlastně nejsu, momentálně se válím kdesi v  Paříži, yay. Nebo se tam teprve vezu. Nevím jistě. Ale to nevadí. (Nic nevadí! Všichni jsme lemuři!)

Filmová klišé

Tralala.
(Jsou dvě ráno a mně se vůbec nad ničím nechce přemýšlet.)

Série krátkých skečů, které jsme si s Janette připravily na letošní školní akademii, představují typická filmová klišé, které (alespoň nás) docela vytáčejí. Mluvím hrozně, ale snad to bylo vtipné. Aspoň se teda lidi smáli. Jestli našemu vystoupení nebo nám, na to se raději neptám.

Břitkost

Lahve cinkají a
jizvy jsou kamarádky
s velkýma očima
je pořád těžší
číst mezi řádky
a taky stát vzpříma

někdo ukradl význam mých slov

nevadí

stejně jsem ho nechtěla

Konec! 04 - Ó-velký-a-zamaskovaný

(Ve čtvrtek jsme měli IKT, takže moje návštěvnost rapidně stoupla. Docela se směji.)
Co se stránek Konoha.cz týče, su pro změnu dost nasratá. Chápu, že FF sekce nestíhá, ale tak sakra vypíšu "Konoha wants YOU to be an editor" a je vyřešeno, ne? A ne že čekám na uveřejnění téhle kapitoly už víc jak měsíc a ještě stále jsem se nedočkala. To je taky důvod, proč jim na to zvysoka kašlu a s postováním tady u sebe na blogu už na ně nečekám. Přestalo mě to bavit.

Ke kapitole. Je... well. Konečně se taky něco dozvíte, hahaha... haha... ha.
#debilníhumor

Vědomí

Trochu si sama nejsem jistá touhle povídkou. Buď jsem na ni fakt pyšná, nebo je příšerná. Tak nějak na hranici. Tancuje na ostří. Nevím.

Jedná se o soutěžní věc, snad už ji můžu zveřejnit, haha (jestli ne, mám smůlu, nevadí). Napsáno 11. února '15, den před uzávěrkou, jak jinak.

Téma: Svět uvnitř mé hlavy.

(nic jiného než totální psychárna mi nemohlo vzniknout)

24. kapitola

Nechce se mi věřit, že už tohle píšu tak dlouho, že mám dokonce tradici každoročního zveřejňování na Hugův svátek.
(A jisté narozeniny.)

K posledním pár článkům

Je nemalá pravděpodobnost, že jste si nevšimli, že jsem právě naházela na blog sedm článků. Všechny se týkají knih a jsou zařazeny do nedávno vzniklé rubriky O knihách, kam jsem dala i dříve vydávané Knihy v mých myšlenkách a články týkající se Knižních adopcí.
Důvod je prostý.

Svoje čtenářské deníky si uchovávám, alespoň od té doby, co je mám v elektronické podobě, jedná se tedy o ty novější. I tak ale nemůžu říct, že by všechny byly... jaksi... mou osobou považovány za dostatečně kvalitní na to, abych je později mohla ještě použít (možná z nic čerpat, ale ne je použít). Proto jsem chtěla nějak oddělit ty, které považuji za opravdu dobré, a vystavit je tady na blogu. Udělám tak taky s každým dalším, který napíšu, pokud se mi bude zdát dostatečně kvalitní.

Aby bylo jasno. Ne, nedělám se lepší než ostatní a nestavím svoje poznámky tak vysoko, ne výš než ostatní rozbory. Jsou ale především něco jiného, než co je normálně na netu k vidění. (Nemůžu také ignorovat, jak moc je z nich moje češtinářka nadšená a jak se na ně těší a dopředu se mě vyptává, co čtu, aby věděla, o čem si přečte ona. To mě vede k přesvědčení, že za to možná stojí...?)

Další věc. Pokud budete na netu hledat děj, postavy a obecně přijaté poselství, inu, najdete ho všude. Proto jsem podobné věci ze svých čtenářáků vynechala a na blogu zveřejňuji pouze svoje poznámky k dílu. To proto, že právě ty nikdy nenajdete a protože právě ty jsou nejdůležitější. Moje letošní deníky dokonce neobsahují nic jiného, protože když už se na stránku rozepíšu o tom, co si o knize myslím, nemám chuť na dalších dvou stranách rozbírat děj, vypisovat postavy a podobně. To lze najít všude a učitele to tak jako tak nezajímá.

(A taky se pak cítím blbě, když lidi odevzdávají obří nadpis plus pět řádků roztahaného rukopisu
a já tam ty vytisklé listy popsané Timesem dvanáctkou.)

PS: Zveřejnila jsem je od těch, které přeci jen považuji za slabší, takže na Idiota jsem nejpyšnější a Shakespeara jsem odbyla nejvíc. (Shame on meee.)

F. M. Dostojevskij - Idiot

Idiot

Fjodor Michaljevič Dostojevskij

Z ruštiny přeložila Tereza Silbernáglová

Poznámku napsal Ladislav Zadražil

Ilustroval Vitalij Gorjajev

V roce 1974 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1

Z Idiota... jsem zmatená, opravdu. Nejsem si jistá, jestli mi natolik unikla podstatná část autorova snažení, nebo to není moje chyba a byla tak zkrátka napsána...

Hned z počátku je nám představena osobnost knížete Myškina, jež by snad ani nebyla těžká k pochopení. Ostatně, je to ta nejupřímější duše, jakou nám Dostojevsij může předložit, a na takové duši není nic těžkého k pochopení – snad jen těžkého k uvěření. A jako by... jako by se Dostojevskij snažil ceou knihou ten charakter jen... potvrdit. Přesvědčit nás, že je to pravda, že takové lidé skutečně existují, že je lze najít mezi nimi a že si jich máme vážit. Že je máme chránit. Že je máme poznat, že je máme litovat, že je máme choulit v náručí, držet je v úctě a tiše se před nimi klidit, že se od nich máme učit laskavosti, pokoře. dobrotě srdce a vůbec životu.

Ale proč takhle?

Bylo těžké tuhle knihu číst. Sakra, bylo to setsakramentsky těžké, byla to válka, byla to nejtěžší kniha, jakou jsem kdy měla v ruce – a to jsem ve čtrnácti četla Zločin a Trest a usínala na Poeovi, v patnácti zvládla Božskou komedii, v šestnácti Fausta a už pár let ve čtyři ráno z dlouhé chvíle sama sobě recituju Bukowského – a kruci, do háje s tím vším, nikdy jsem neměla v ruce takovouhle knihu. Ani nic jí podobné.

Možná je to proto, čím je těžká. Není... nemyslím si, že by bylo tak těžké ji pochopit – ale pořád musím zvažovat možnost, jestli se náhodou nemýlím, nejsem si vůbec jistá, nějak... tohle není Dostojevskij, tohle není realismus! Ale nevím, co to je – spíš udržet si o to pochopení, uvědomit si ho, přijmout ho, všimnout si.

Takhle kniha je boj. Největší zápas. Musíte se s ní rvát, abyste ji přečetli, musíte se tak dlouho dívat, jak vám výsměšně leží na stole a šklebí se na vás, až se neudržíte a vrhnete se po ní, jenom abyste jí dokázali, že to zvládnete, zahryznete se hluboko do slov a nenecháte se odradit ničím, abyste z ní vytřískali všechno, co má. A po každé stránce vás rozbolí hlava nad tí unylým a nudným příběhem a nad tím zdánlivě ničím, nebudete věřit, že v tom vůbec je, ale nesmíte se vzdát. Ještě dvacet stránek před koncem jsem litovala, že jsem to nevzdala, že jsem tu knihu nezahodila do kouta a nezadupala do země, ale hned po absolutním dočtení jsem musela tohle všechno vzít okamžitě zpátky.

Idiot je... zvláštní. Dostojevskij vám hned na začátku představí výjimečný charakter, výjimečného, ryzího člověka – a pak vám ho sebere. Pomaloučku, polehoučku, abyste si nevšimli, nudí vás nudnou a znuděnou společností, nudí vás všedností, nudí vás nudou, překládá jakési zápletky, snad děj, kterému dáte šanci, ale nakonec z toho nikdy nic není, a vy ten charakter po všech těch stránkách vezmete za tolik přirozený (protože je přece přirozený, ten nejpřirozenější vůbec), že se o něj vůbec nezajímáte. A čekáte nějaký zvrat a nimráte se v té povrchní společnosti a hledáte něco, cokoliv, čekáte, jestli se kniha nakonec nezačne věnovat nějaké jiné postavě, čekáte na krkolomný milostný trojúhelník nebo vypuknutí války – a nic se neděje. A kníže Myškin je stále stejný.

A o to právě jde.

Nečekala bych... od Dostojevského... tohle. Po Zločinu a trestu, ne. Brala jsem tu knihu do rukou s předsvědčením, že se dočkám podrobné psychoanalýzi pokřivené, zraněné mysli, dokonale sestavené a provedené.

Nečekala jsem svědectví. Protože myslím, že tohle je nejvýstižnější.

Svědectví o velkém člověku.

O knížeti Myškinovi.

O idiotovi.

Dante Alighieri - Božská komedie

Božská komedie

Autor: Dante Alighieri

Přeložil, poznámkami opatřil a doplňkové texty napsal: Vladimír Mikeš

Vydalo: Nakladatelství Academia, Praha 2009

Poznámky:

Když jsem poprvé brala Komedii do ruky, bylo mi jasné, že se mi jakožto poezie nebude číst úplně snadno. Zezačátku jsem proto byla docela překvapená, že mi čtení nedělalo až takový problém, ale docela jsem se spálila. Problém mi to nedělalo, ano, ale jen asi prvních deset nebo dvacet zpěvů – čím dál kniha postupuje, tím víc se mluví v metaforách, tím víc se odkazuje na literaturu (převážně antickou, i když ne zcela, nejčastějším zdrojem Dantových myšlenek se mi pak zdály Ovidiovy Proměny) či filosofické myšlenky a jiné učení, Dante hodně čerpá ze starých řeckých a římských bájí (hlavně při popisování oblohy, kdy se podle některých bájí z lidí po smrti staly hvězdy etc.) a když jsem v tom všem měla ještě hledat a snažit se pochopit jeho myšlenky, bylo to někdy opravdu složité a musela jsem se hodně soustředit.

Na druhou stranu, před každým zpěvem je vždy cosi jako spoiler, v podstatě shrnutí, co se ve zpěvu bude dít, takže se pak může čtenář připravit na to, co může čekat, a více se soustředit na jazyk apod. Samotné zpěvy pak ani nejsou příliš dlouhé, zhruba 140 veršů, striktně danou délku ale nemají, ta se liší zpěv od zpěvu.

Taky mi pomohly poznámky vzadu, zhruba v první třetině knihy jsem je ještě moc nepoužívala, nebo jenom tak, že jsem se ujistila, ale dál už to bez nich v podstatě nešlo. Poznámky vysvětlovaly některé metafory (např. První láska = Duch svatý; šestý zpěv Ráje) nebo různé „přezdívky“ (Učitel = Aristoteles; osmý zpěv Ráje) či nedovysvětlené věci ( 'a matka blažená právě jak Jana/když je to jméno dobře vyloženo – vysvětlivka: Johanna (Giovanna) interpretována jak „Pánova milost“), ale také různé astronomické, technické etc. věci, zákony, kterým se ve středověku/renesanci věřilo a z kterých Dante vychází (např. že duha má dvě části, vnější a vnitřní, přičemž vnější je odrazem té vnější, nebo že střed světa je na dně Pekla etc.)

Některé myšlenky byly skutečně zajímavé a skoro mě až mrzelo, že jich bylo tolik, protože bylo těžké je zachytit a přemýšlet o nich, jelikož než se daná věc pořádně rozebrala, už se mluvilo zase o něčem jiném. V podstatě v každém zpěvu se probírá něco nového a v celé Komedii je 100 zpěvů (34+33+33), tedy je něco takového pobrat téměř nemožné.

Četba pro mě tedy byla těžká hned z několika důvodů: Spousta jmen (duší, se kterými Dante po cestě mluvil), která jsem neznala a proto mi unikaly některé souvislosti, to stejné s odkazovanou literaturou, to stejné s mně neznámými středověkými myšlenkami. Dále metafory a obecně náročný jazyk na rozuzlení a pochopení toho, co se Dante snaží říci. A nakonec jednoduše moje schopnost jej pochopit. Jakožto nekřesťance jsem nad spoustou věcí, které Dante řeší, vůbec nikdy neuvažovala, a začít s tím bylo někdy kupodivu těžké, protože jsem neměla na čem stavět.

Jinak, vím, že renesance prostě z antiky čerpala, ale překvapilo mě, jak ji Dante skloubil se středověkem – před bránu ráje klidně umístí antické řeky zapomění a obnovení mysli, do Pekla antického převozníka, vzývá múzy z vrcholu Parnas i boha (!) Apollóna z vrcholu Cirrha apod., což bych čekala, že bude považování za rouhání.

___________________________

EDIT (25/3/15) - Nechci tyto věci upravovat, ale přijde mi důležité poznamenat, že se všude uvádí, že je zpěvů 99, rozdělených 33/33/33. Já jsem tohle psala podle těch vysvětlivek vzadu a nějak jsem narazila na tato čísla. Nejspíš špatně. Who knows. Docela je mi to jedno, osobně to pro mě velký význam nemá, dodržování podobných norem jsem nikdy nedokázala docenit.

J. W. Goethe - Faust

J. W. Goethe – Faust

Přeložil: Otakar Fischer

Vydalo: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., jako svou 176. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1954

Ilustroval: E. Delacroix

(Pouze I. díl)

Osobní poznámky:

Ze začátku se mi Faust nečetl vůbec dobře – jaksi mi pořád unikalo, co se postavy snaží říct. Hlavně po prologu v nebi, jak přichází na samotnou tragédii a doktor Faust vede svůj monolog, mi naprosto ucházelo, co se mi to snaží sdělit. Ale o něco později, zhruba od té chvíle, kdy si Faust s Wagnerem vyjdou na procházku, jsem si už na ten styl i jazyk zvykla a četlo se mi mnohem lépe. Pro jistotu jsem se po přečtení celé knihy vrátila na začátek knihy a skutečně se tak ujistila, že už se mi i tato část četla bez problémů, tedy alespoň bez těch větších a podstatných.

I tak jsem ale byla trochu zmatená a zoufalá z děje. Nechápala sem jednání postav, v jednu chvíli se chovaly nějak a vzápětí zas jinak a celý jejich charakter se změnil, ba klidně i otočil, tuhle je Markétka plně oddaná Faustovi, visí mu na rtech a chce být jen s ním, pak utopí jejich dítě a odmítne být s Faustem i jeho pomoc... Co? Občas jsem taky zjistila, že mi spousta věcí skrz soustředění se na jazyk docela unikala – kupříkladu si vůbec nevybavuju, že by Markétka zabila svoji matku, ale v rozborech na netu čtu, že tomu tak bylo. Budiž. Ale já o tom jaksi nevím.

Inu..., rozhodně je to něco, co už si podruhé nepřečtu a raději sáhnu po něčem jiném. Chápu, že pro Němce může hodně znamenat jazyk, kterým toto drama bylo napsané, ale já jsem z toho moc neměla.

A. S. Puškin - Evžen Oněgin

Eugen Oněgin (Evžen Oněgin)

Alexander Sergejevič Puškin

Přeložil národní uměles Josef Hora

Uspořádal Bohumil Mathesius

Ilustrovala Eva Bednářová

V roce 1975 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1

Poznámky:

Musím říct, že i když jsem se na Oněgina docela těšila, celkem mě zklamal. Slyšela sem, že se dobře čte, což se sice opravdu četl, ale po dějové stránce... ne, po dějové stránce mě rozhodně nenadchl. Nemůžu říct, že by mě kniha celkově zaujala nebo i jen dokázala udržet celou dobu v jakémsi zájmu – spíš naopak, většinu knihy jsem se docela dost nudila a jen si říkala, proč se mluví o tomhle, kdy už skončí tahle část, kdy se začne konečně něco dít. Vážně jsem očekávala mnohem více děje, ne přímo akce, ale jednoduše děje. Ona i ta akce by se tam koneckonců našla, například při tom pistolovém souboji (určitě to má nějaký správnější název, ale co já vím) jí bylo dost (nebo spíš mohlo by jí být), ale dokonce i takhle část byla napsána (nebo alespoň přeložena) tak nějak bez zájmu samotného autora či vypravěče - alespoň tak mi to přišlo - jako by si to chtěl jenom odpovídat a rychle už skončit. A přitom nakonec ani nekončil vůbec rychle, ale naopak všechno dost protáhl (i když to je pro většinu literárních období typické, pravda, až po Hemingwayovi tu máme tak mocný minimalismus, že? I když se to pomalu krátilo i před tím.)

Vykreslenost postav... k tomu mám stejnou poznámku jako k dějové lince. Přišlo mi to celé takové neosobní, neprocítěné, takže nejspíš i proto jsem si knihu tolik neužila. Prostě mi nepřišlo, že by samy postavy byly zaujaty svými příběhy a pocity, tak proč bych měla já? Nedokázala jsem se do nich vcítit a tak je ani litovat nebo cítit s nimi...

K jazykové stránce – tam už se mi knížka líbila víc, jazyk je pestrý, snadno srozumitelný, ale přitom ne příliš jednoduchý, čte se dobře a příjemně, neměla jsem s ničím problém – sice mě knížka úplně neohromila ani jazykově, ale taky mě nijak nezklamala nebo neznechutila. Vždycky se trochu bojím pustit se do veršovaných – a ještě k tomu překládaných – děl, ale tady nebyl žádný problém.

A ještě jedna věc – nepochopila jsem, proč Puškin nějaké verše prostě vytrhl z různých zpěvů a vynechal...? A navíc je potom ještě dodatečně zveřejnil. To šlo opravdu nějak mimo mě, ten účel... a přitom, co jsem koukala, tak to nebyly verše nějak urážlivé nebo pomlouvající či nevhodně kritické, aby byly vynechány třeba z politických důvodů... tak tomu vážně nerozumím. To mi ještě vadilo.

Taky jsem si teď vzpomněla na ten podivný závěr – přišlo mi, jako by celá kniha ani nijak ukončená nebyla... možná je to jen můj pocit, ale mně na tom konci prostě něco chybělo, nějaké vyvrcholení knihy, převratná myšlenka, cokoliv.

Herrman Hesse - Siddhártha

Herrman Hesse – Siddhártha

Příběh popisuje život Siddhárthy, začíná u jeho opuštění rodného domu a končí jeho osvícením téměř na sklonku života. Odehrává se v Buddhových dobách, ale Siddhártha nerovná se Buddha, ten je v knize nazýván Gautamou.

Siddhártha je syn brahmy a vše se mu daří, ale nevidí v tom potenciál a smysl – spolu se svým přítelem Góvindou opouští město a přidává se k poutíkům. Učí se od nich půstu a trpělivosti, odpoutání se od potřeb svého těla. To mu však nestačí. Siddhártha se poté setkává s Buddhou (Gautamou), o němž a o jehož učení si všichni vypráví, a ačkoli poznává, že tento muž dosáhl osvícení, zjišťuje také, že mu své učení nemůže předat slovy, že žádné učení ho nemůže naučit tomu, co potřebuje, ale že k tomu musí dojít sám. Góvinda zůstane s Gautamovými učenci a Siddhártha odchází do města, kde se setkává s kurtizánou Kamalou. Učí se od ní lásky a milovat své tělo, porozumět mu a hýčkat jej. O několik let později se zděšením shledává, že se stal stejným obyčejným člověkem, jako všichni ostatní, a odchází z města. Zůstane u převozníka Vasudévy. Vasudéva je obyčejný člověk, ale naučil se naslouchat řece a řeka ho za to naučila mnoha věcem. Siddhártha se také učí naslouchat řece a vydrží celé hodiny mlčet. Poté Buddha umírá, Kamala se za ním vydává i se svým synem – a synem Siddhárthy (jež nese stejné jméno). Jenže Kamalu kousek od převozu uštkne had a ona umírá. Siddhártha se snaží pozorumět svému synovi a vycházet s ním, ale oba jsou příliš jin a chtějí jiné věci – syn utíká zpátky do města. Siddhártha dál naslouchá řece a pochopí, že stejně neexistuje čas, neexistuje minulost, přítomnost nebo budoucnost, protože svět je neustále v koloběhu a ten koloběh je obsažen ve všem, čeho se týká – a týká se všeho. Pochopením této myšlenky Siddhártha dojde osvícení.

Poznámky technické: Četlo se to velmi dobře, věty byly sice celkem dlouhé, ale srozumitelné, snad jen odstavců bych utvořila víc, i když je mi jasné, že si nejde udělat odstavec, kde se mi zlíbí, takže by to nejspíš ani nešlo. Jazyk je květnatý, ale přitom ne zbytečný a vždy k věci – to opravdu oceňuji, asi nejvíc mě na knihách vytáčí dlouhé pasáže úplně mimo téma, co působí, jako že jsou tam jenom proto, aby tam byly. To jsem tu ale nenašla.

Poznámky myšlenkové: Připomíná mi to příběhy zenových mistrů – alespoň ty, co jsem zatím četla – jen rozpracovanější, méně zakódované a méně těžké, a protože souhlasím se všemi interpretovanými myšlenkami, kniha se mi moc líbila, hlavně, protože obsahovala přesně to, co měla obsahovat, nic míň, nic víc.

Mám tehdence srovnávat ji se Starcem a mořem, nejsem si jistá proč... někdy to projdu.