Hvozdem

Bolí to,

ale nevím jak a proč a kde

a v žalozpěvech neslyším žádný žal,

nesnáším pohřby a přitom

viju věnce pro rozsápané ptáky

a přikrývám je uschlými listy,

jež jsou taky
mrtvé

Bolí to,
ale nevím proč a kde a jak,
trýzeň nikdy není milostivá
a já bych se za všechnu tu bolest chtěla omluvit,
jenže nemám komu,
a tak zpívám rekviem jen tak do větru
a lidé se mě ptají, proč to zní tak
smutně

Bolí to,
ale nevím kde a jak a proč,
prý má všechno svůj důvod, ale já
tisknu růže v dlani jen tak,
nemám nic lepšího na práci
než vít věnce, sbírat listy, zpívat stromům
a cítit se docela
osaměle
nepochopena
zatracena kdovíkým
jako by na tom záleželo

Úřadofóbie

Pololetky ze slohu jsou každoročně postrachem aspoň poloviny naší třídy a já jsem jedna z mála, co se na ně těší. Ale i tak jsem se z ní ulila a psala ji doma místo ve škole, protože Hifi prostě musí být vždycky výjimka, že. (Není to moje vina!) A tak su se místo obtěžování s pololetkou válela po češtinářské olympiádě a tvářila se, že se jí skutečně zabývám. (lol)
Ale díky domu to tady aspoň můžu zveřejnit. Nejsem s tím úplně spokojená, ale... z těch dvou fejetonů, co jsem za život napsala, je tenhle ten lepší!

Padáme z nebe a hledáme přeživší

Taky malujeme svět na fialovo.
Protože Kami krásně fotí a protože možná nejsem až tak špatný model, jak jsem si myslela, a protože miluju svoje vlasy.
Poslechněte si tohle, Kami to umí, aww:

22. kapitola

Tralala, Hif zase píše. Místo toho, aby dělala referát. Nebo se učila. Nebo si aspoň dopsala sešit. #HysterickýSmích. (Máme děsnej swag.)
Chybělo mi to.

Novoroční knižní adopce

Zdravím, sudičky. Tak jo. Jak jsem říkala, už nějakou dobu chystám další knižní adopci a teď je k tomu asi nejlepší doba - zaprvé je to super start do novýho roku a navíc jsem teď, jak jsem šla tenhle článek psát, zjistila, že se na mém blogu dneska překonala hranici 10 000 návštěv blogu. Což není vůbec špatné, vzhledem k mé neustálé neaktivitě. Pardon. Jsem prostě lemra. Ale mám vás moc ráda! Pomůže to?
Uhn, děkuju všem, co to tady se mnou táhnou a předstírají třeba i nějaký zájem.

Každopádně.

O co jde?
Knižní adopce je projekt, započatý kdysi dávno Alex, kdy pošlete dál knihy, které si nechcete nechat, ale je vám líto je vyhodit. Osobně to považuju za super způsob, jak někomu udělat radost a přitom si v narvané knihovně vyčlenit místo na něco nového. Prostě vezmete pár knížek a někomu je pošlete. Simple like that.
Na mém blogu už jedna proběhla, její vyhlášení najdete zde.

Podmínky
Žádné. Je mi jedno, jestli tenhle blog pravidelně čtete nebo jen tak projíždíte kolem a stavili jste se jen na hranolky s kolou. Můžete mi psát a nebo být až doteď absolutně invisible a můžete si hrát na Zora i potom, klidně tohle může být jediný komentář, který mi kdy napíšete. To je všechno, co po vás chci: Napište mi komentář. Tím se přihlásíte. Nebojte, poštovné hradím já. Pokud možno za sebou zanechejte nějaký kontakt, mail, twitter, adresu vašeho blogu, skype nebo tak - cokoliv, na čem vás spolehlivě najdu.
Pokud mi chcete udělat radost, napište mi něco milého. Nebo ošklivého. Nějaké moudro. Jestli jste šťastní. Kolik sušenek týdně průměrně sníte. Jestli máte rádi puntíky. Cokoliv. Ovládá vás sýr? Máte rádi umění? Všechno chci vědět. Oh, možná se vám taky vyplatí se zmínit, o jaký balíček spíš stojíte, protože máme dva. Tím se dostává k tomuhle:

Které knížky hledají novou domovskou knihovnu:

                  I. Michal Viewegh: Výchova dívek v Čechách

(četla su to a není to úplně špatné)   

II. Kill me Kiss me: 4 .& 5. díl         

        (byla su kdysi děsný fanda do mangy, so)

Takže doufám, že aspoň někomu tímhle udělám radost. Aspoň maličkou? Malinkatou?

^^