K posledním pár článkům

Je nemalá pravděpodobnost, že jste si nevšimli, že jsem právě naházela na blog sedm článků. Všechny se týkají knih a jsou zařazeny do nedávno vzniklé rubriky O knihách, kam jsem dala i dříve vydávané Knihy v mých myšlenkách a články týkající se Knižních adopcí.
Důvod je prostý.

Svoje čtenářské deníky si uchovávám, alespoň od té doby, co je mám v elektronické podobě, jedná se tedy o ty novější. I tak ale nemůžu říct, že by všechny byly... jaksi... mou osobou považovány za dostatečně kvalitní na to, abych je později mohla ještě použít (možná z nic čerpat, ale ne je použít). Proto jsem chtěla nějak oddělit ty, které považuji za opravdu dobré, a vystavit je tady na blogu. Udělám tak taky s každým dalším, který napíšu, pokud se mi bude zdát dostatečně kvalitní.

Aby bylo jasno. Ne, nedělám se lepší než ostatní a nestavím svoje poznámky tak vysoko, ne výš než ostatní rozbory. Jsou ale především něco jiného, než co je normálně na netu k vidění. (Nemůžu také ignorovat, jak moc je z nich moje češtinářka nadšená a jak se na ně těší a dopředu se mě vyptává, co čtu, aby věděla, o čem si přečte ona. To mě vede k přesvědčení, že za to možná stojí...?)

Další věc. Pokud budete na netu hledat děj, postavy a obecně přijaté poselství, inu, najdete ho všude. Proto jsem podobné věci ze svých čtenářáků vynechala a na blogu zveřejňuji pouze svoje poznámky k dílu. To proto, že právě ty nikdy nenajdete a protože právě ty jsou nejdůležitější. Moje letošní deníky dokonce neobsahují nic jiného, protože když už se na stránku rozepíšu o tom, co si o knize myslím, nemám chuť na dalších dvou stranách rozbírat děj, vypisovat postavy a podobně. To lze najít všude a učitele to tak jako tak nezajímá.

(A taky se pak cítím blbě, když lidi odevzdávají obří nadpis plus pět řádků roztahaného rukopisu
a já tam ty vytisklé listy popsané Timesem dvanáctkou.)

PS: Zveřejnila jsem je od těch, které přeci jen považuji za slabší, takže na Idiota jsem nejpyšnější a Shakespeara jsem odbyla nejvíc. (Shame on meee.)

F. M. Dostojevskij - Idiot

Idiot

Fjodor Michaljevič Dostojevskij

Z ruštiny přeložila Tereza Silbernáglová

Poznámku napsal Ladislav Zadražil

Ilustroval Vitalij Gorjajev

V roce 1974 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1

Z Idiota... jsem zmatená, opravdu. Nejsem si jistá, jestli mi natolik unikla podstatná část autorova snažení, nebo to není moje chyba a byla tak zkrátka napsána...

Hned z počátku je nám představena osobnost knížete Myškina, jež by snad ani nebyla těžká k pochopení. Ostatně, je to ta nejupřímější duše, jakou nám Dostojevsij může předložit, a na takové duši není nic těžkého k pochopení – snad jen těžkého k uvěření. A jako by... jako by se Dostojevskij snažil ceou knihou ten charakter jen... potvrdit. Přesvědčit nás, že je to pravda, že takové lidé skutečně existují, že je lze najít mezi nimi a že si jich máme vážit. Že je máme chránit. Že je máme poznat, že je máme litovat, že je máme choulit v náručí, držet je v úctě a tiše se před nimi klidit, že se od nich máme učit laskavosti, pokoře. dobrotě srdce a vůbec životu.

Ale proč takhle?

Bylo těžké tuhle knihu číst. Sakra, bylo to setsakramentsky těžké, byla to válka, byla to nejtěžší kniha, jakou jsem kdy měla v ruce – a to jsem ve čtrnácti četla Zločin a Trest a usínala na Poeovi, v patnácti zvládla Božskou komedii, v šestnácti Fausta a už pár let ve čtyři ráno z dlouhé chvíle sama sobě recituju Bukowského – a kruci, do háje s tím vším, nikdy jsem neměla v ruce takovouhle knihu. Ani nic jí podobné.

Možná je to proto, čím je těžká. Není... nemyslím si, že by bylo tak těžké ji pochopit – ale pořád musím zvažovat možnost, jestli se náhodou nemýlím, nejsem si vůbec jistá, nějak... tohle není Dostojevskij, tohle není realismus! Ale nevím, co to je – spíš udržet si o to pochopení, uvědomit si ho, přijmout ho, všimnout si.

Takhle kniha je boj. Největší zápas. Musíte se s ní rvát, abyste ji přečetli, musíte se tak dlouho dívat, jak vám výsměšně leží na stole a šklebí se na vás, až se neudržíte a vrhnete se po ní, jenom abyste jí dokázali, že to zvládnete, zahryznete se hluboko do slov a nenecháte se odradit ničím, abyste z ní vytřískali všechno, co má. A po každé stránce vás rozbolí hlava nad tí unylým a nudným příběhem a nad tím zdánlivě ničím, nebudete věřit, že v tom vůbec je, ale nesmíte se vzdát. Ještě dvacet stránek před koncem jsem litovala, že jsem to nevzdala, že jsem tu knihu nezahodila do kouta a nezadupala do země, ale hned po absolutním dočtení jsem musela tohle všechno vzít okamžitě zpátky.

Idiot je... zvláštní. Dostojevskij vám hned na začátku představí výjimečný charakter, výjimečného, ryzího člověka – a pak vám ho sebere. Pomaloučku, polehoučku, abyste si nevšimli, nudí vás nudnou a znuděnou společností, nudí vás všedností, nudí vás nudou, překládá jakési zápletky, snad děj, kterému dáte šanci, ale nakonec z toho nikdy nic není, a vy ten charakter po všech těch stránkách vezmete za tolik přirozený (protože je přece přirozený, ten nejpřirozenější vůbec), že se o něj vůbec nezajímáte. A čekáte nějaký zvrat a nimráte se v té povrchní společnosti a hledáte něco, cokoliv, čekáte, jestli se kniha nakonec nezačne věnovat nějaké jiné postavě, čekáte na krkolomný milostný trojúhelník nebo vypuknutí války – a nic se neděje. A kníže Myškin je stále stejný.

A o to právě jde.

Nečekala bych... od Dostojevského... tohle. Po Zločinu a trestu, ne. Brala jsem tu knihu do rukou s předsvědčením, že se dočkám podrobné psychoanalýzi pokřivené, zraněné mysli, dokonale sestavené a provedené.

Nečekala jsem svědectví. Protože myslím, že tohle je nejvýstižnější.

Svědectví o velkém člověku.

O knížeti Myškinovi.

O idiotovi.

Dante Alighieri - Božská komedie

Božská komedie

Autor: Dante Alighieri

Přeložil, poznámkami opatřil a doplňkové texty napsal: Vladimír Mikeš

Vydalo: Nakladatelství Academia, Praha 2009

Poznámky:

Když jsem poprvé brala Komedii do ruky, bylo mi jasné, že se mi jakožto poezie nebude číst úplně snadno. Zezačátku jsem proto byla docela překvapená, že mi čtení nedělalo až takový problém, ale docela jsem se spálila. Problém mi to nedělalo, ano, ale jen asi prvních deset nebo dvacet zpěvů – čím dál kniha postupuje, tím víc se mluví v metaforách, tím víc se odkazuje na literaturu (převážně antickou, i když ne zcela, nejčastějším zdrojem Dantových myšlenek se mi pak zdály Ovidiovy Proměny) či filosofické myšlenky a jiné učení, Dante hodně čerpá ze starých řeckých a římských bájí (hlavně při popisování oblohy, kdy se podle některých bájí z lidí po smrti staly hvězdy etc.) a když jsem v tom všem měla ještě hledat a snažit se pochopit jeho myšlenky, bylo to někdy opravdu složité a musela jsem se hodně soustředit.

Na druhou stranu, před každým zpěvem je vždy cosi jako spoiler, v podstatě shrnutí, co se ve zpěvu bude dít, takže se pak může čtenář připravit na to, co může čekat, a více se soustředit na jazyk apod. Samotné zpěvy pak ani nejsou příliš dlouhé, zhruba 140 veršů, striktně danou délku ale nemají, ta se liší zpěv od zpěvu.

Taky mi pomohly poznámky vzadu, zhruba v první třetině knihy jsem je ještě moc nepoužívala, nebo jenom tak, že jsem se ujistila, ale dál už to bez nich v podstatě nešlo. Poznámky vysvětlovaly některé metafory (např. První láska = Duch svatý; šestý zpěv Ráje) nebo různé „přezdívky“ (Učitel = Aristoteles; osmý zpěv Ráje) či nedovysvětlené věci ( 'a matka blažená právě jak Jana/když je to jméno dobře vyloženo – vysvětlivka: Johanna (Giovanna) interpretována jak „Pánova milost“), ale také různé astronomické, technické etc. věci, zákony, kterým se ve středověku/renesanci věřilo a z kterých Dante vychází (např. že duha má dvě části, vnější a vnitřní, přičemž vnější je odrazem té vnější, nebo že střed světa je na dně Pekla etc.)

Některé myšlenky byly skutečně zajímavé a skoro mě až mrzelo, že jich bylo tolik, protože bylo těžké je zachytit a přemýšlet o nich, jelikož než se daná věc pořádně rozebrala, už se mluvilo zase o něčem jiném. V podstatě v každém zpěvu se probírá něco nového a v celé Komedii je 100 zpěvů (34+33+33), tedy je něco takového pobrat téměř nemožné.

Četba pro mě tedy byla těžká hned z několika důvodů: Spousta jmen (duší, se kterými Dante po cestě mluvil), která jsem neznala a proto mi unikaly některé souvislosti, to stejné s odkazovanou literaturou, to stejné s mně neznámými středověkými myšlenkami. Dále metafory a obecně náročný jazyk na rozuzlení a pochopení toho, co se Dante snaží říci. A nakonec jednoduše moje schopnost jej pochopit. Jakožto nekřesťance jsem nad spoustou věcí, které Dante řeší, vůbec nikdy neuvažovala, a začít s tím bylo někdy kupodivu těžké, protože jsem neměla na čem stavět.

Jinak, vím, že renesance prostě z antiky čerpala, ale překvapilo mě, jak ji Dante skloubil se středověkem – před bránu ráje klidně umístí antické řeky zapomění a obnovení mysli, do Pekla antického převozníka, vzývá múzy z vrcholu Parnas i boha (!) Apollóna z vrcholu Cirrha apod., což bych čekala, že bude považování za rouhání.

___________________________

EDIT (25/3/15) - Nechci tyto věci upravovat, ale přijde mi důležité poznamenat, že se všude uvádí, že je zpěvů 99, rozdělených 33/33/33. Já jsem tohle psala podle těch vysvětlivek vzadu a nějak jsem narazila na tato čísla. Nejspíš špatně. Who knows. Docela je mi to jedno, osobně to pro mě velký význam nemá, dodržování podobných norem jsem nikdy nedokázala docenit.

J. W. Goethe - Faust

J. W. Goethe – Faust

Přeložil: Otakar Fischer

Vydalo: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., jako svou 176. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1954

Ilustroval: E. Delacroix

(Pouze I. díl)

Osobní poznámky:

Ze začátku se mi Faust nečetl vůbec dobře – jaksi mi pořád unikalo, co se postavy snaží říct. Hlavně po prologu v nebi, jak přichází na samotnou tragédii a doktor Faust vede svůj monolog, mi naprosto ucházelo, co se mi to snaží sdělit. Ale o něco později, zhruba od té chvíle, kdy si Faust s Wagnerem vyjdou na procházku, jsem si už na ten styl i jazyk zvykla a četlo se mi mnohem lépe. Pro jistotu jsem se po přečtení celé knihy vrátila na začátek knihy a skutečně se tak ujistila, že už se mi i tato část četla bez problémů, tedy alespoň bez těch větších a podstatných.

I tak jsem ale byla trochu zmatená a zoufalá z děje. Nechápala sem jednání postav, v jednu chvíli se chovaly nějak a vzápětí zas jinak a celý jejich charakter se změnil, ba klidně i otočil, tuhle je Markétka plně oddaná Faustovi, visí mu na rtech a chce být jen s ním, pak utopí jejich dítě a odmítne být s Faustem i jeho pomoc... Co? Občas jsem taky zjistila, že mi spousta věcí skrz soustředění se na jazyk docela unikala – kupříkladu si vůbec nevybavuju, že by Markétka zabila svoji matku, ale v rozborech na netu čtu, že tomu tak bylo. Budiž. Ale já o tom jaksi nevím.

Inu..., rozhodně je to něco, co už si podruhé nepřečtu a raději sáhnu po něčem jiném. Chápu, že pro Němce může hodně znamenat jazyk, kterým toto drama bylo napsané, ale já jsem z toho moc neměla.

A. S. Puškin - Evžen Oněgin

Eugen Oněgin (Evžen Oněgin)

Alexander Sergejevič Puškin

Přeložil národní uměles Josef Hora

Uspořádal Bohumil Mathesius

Ilustrovala Eva Bednářová

V roce 1975 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1

Poznámky:

Musím říct, že i když jsem se na Oněgina docela těšila, celkem mě zklamal. Slyšela sem, že se dobře čte, což se sice opravdu četl, ale po dějové stránce... ne, po dějové stránce mě rozhodně nenadchl. Nemůžu říct, že by mě kniha celkově zaujala nebo i jen dokázala udržet celou dobu v jakémsi zájmu – spíš naopak, většinu knihy jsem se docela dost nudila a jen si říkala, proč se mluví o tomhle, kdy už skončí tahle část, kdy se začne konečně něco dít. Vážně jsem očekávala mnohem více děje, ne přímo akce, ale jednoduše děje. Ona i ta akce by se tam koneckonců našla, například při tom pistolovém souboji (určitě to má nějaký správnější název, ale co já vím) jí bylo dost (nebo spíš mohlo by jí být), ale dokonce i takhle část byla napsána (nebo alespoň přeložena) tak nějak bez zájmu samotného autora či vypravěče - alespoň tak mi to přišlo - jako by si to chtěl jenom odpovídat a rychle už skončit. A přitom nakonec ani nekončil vůbec rychle, ale naopak všechno dost protáhl (i když to je pro většinu literárních období typické, pravda, až po Hemingwayovi tu máme tak mocný minimalismus, že? I když se to pomalu krátilo i před tím.)

Vykreslenost postav... k tomu mám stejnou poznámku jako k dějové lince. Přišlo mi to celé takové neosobní, neprocítěné, takže nejspíš i proto jsem si knihu tolik neužila. Prostě mi nepřišlo, že by samy postavy byly zaujaty svými příběhy a pocity, tak proč bych měla já? Nedokázala jsem se do nich vcítit a tak je ani litovat nebo cítit s nimi...

K jazykové stránce – tam už se mi knížka líbila víc, jazyk je pestrý, snadno srozumitelný, ale přitom ne příliš jednoduchý, čte se dobře a příjemně, neměla jsem s ničím problém – sice mě knížka úplně neohromila ani jazykově, ale taky mě nijak nezklamala nebo neznechutila. Vždycky se trochu bojím pustit se do veršovaných – a ještě k tomu překládaných – děl, ale tady nebyl žádný problém.

A ještě jedna věc – nepochopila jsem, proč Puškin nějaké verše prostě vytrhl z různých zpěvů a vynechal...? A navíc je potom ještě dodatečně zveřejnil. To šlo opravdu nějak mimo mě, ten účel... a přitom, co jsem koukala, tak to nebyly verše nějak urážlivé nebo pomlouvající či nevhodně kritické, aby byly vynechány třeba z politických důvodů... tak tomu vážně nerozumím. To mi ještě vadilo.

Taky jsem si teď vzpomněla na ten podivný závěr – přišlo mi, jako by celá kniha ani nijak ukončená nebyla... možná je to jen můj pocit, ale mně na tom konci prostě něco chybělo, nějaké vyvrcholení knihy, převratná myšlenka, cokoliv.

Herrman Hesse - Siddhártha

Herrman Hesse – Siddhártha

Příběh popisuje život Siddhárthy, začíná u jeho opuštění rodného domu a končí jeho osvícením téměř na sklonku života. Odehrává se v Buddhových dobách, ale Siddhártha nerovná se Buddha, ten je v knize nazýván Gautamou.

Siddhártha je syn brahmy a vše se mu daří, ale nevidí v tom potenciál a smysl – spolu se svým přítelem Góvindou opouští město a přidává se k poutíkům. Učí se od nich půstu a trpělivosti, odpoutání se od potřeb svého těla. To mu však nestačí. Siddhártha se poté setkává s Buddhou (Gautamou), o němž a o jehož učení si všichni vypráví, a ačkoli poznává, že tento muž dosáhl osvícení, zjišťuje také, že mu své učení nemůže předat slovy, že žádné učení ho nemůže naučit tomu, co potřebuje, ale že k tomu musí dojít sám. Góvinda zůstane s Gautamovými učenci a Siddhártha odchází do města, kde se setkává s kurtizánou Kamalou. Učí se od ní lásky a milovat své tělo, porozumět mu a hýčkat jej. O několik let později se zděšením shledává, že se stal stejným obyčejným člověkem, jako všichni ostatní, a odchází z města. Zůstane u převozníka Vasudévy. Vasudéva je obyčejný člověk, ale naučil se naslouchat řece a řeka ho za to naučila mnoha věcem. Siddhártha se také učí naslouchat řece a vydrží celé hodiny mlčet. Poté Buddha umírá, Kamala se za ním vydává i se svým synem – a synem Siddhárthy (jež nese stejné jméno). Jenže Kamalu kousek od převozu uštkne had a ona umírá. Siddhártha se snaží pozorumět svému synovi a vycházet s ním, ale oba jsou příliš jin a chtějí jiné věci – syn utíká zpátky do města. Siddhártha dál naslouchá řece a pochopí, že stejně neexistuje čas, neexistuje minulost, přítomnost nebo budoucnost, protože svět je neustále v koloběhu a ten koloběh je obsažen ve všem, čeho se týká – a týká se všeho. Pochopením této myšlenky Siddhártha dojde osvícení.

Poznámky technické: Četlo se to velmi dobře, věty byly sice celkem dlouhé, ale srozumitelné, snad jen odstavců bych utvořila víc, i když je mi jasné, že si nejde udělat odstavec, kde se mi zlíbí, takže by to nejspíš ani nešlo. Jazyk je květnatý, ale přitom ne zbytečný a vždy k věci – to opravdu oceňuji, asi nejvíc mě na knihách vytáčí dlouhé pasáže úplně mimo téma, co působí, jako že jsou tam jenom proto, aby tam byly. To jsem tu ale nenašla.

Poznámky myšlenkové: Připomíná mi to příběhy zenových mistrů – alespoň ty, co jsem zatím četla – jen rozpracovanější, méně zakódované a méně těžké, a protože souhlasím se všemi interpretovanými myšlenkami, kniha se mi moc líbila, hlavně, protože obsahovala přesně to, co měla obsahovat, nic míň, nic víc.

Mám tehdence srovnávat ji se Starcem a mořem, nejsem si jistá proč... někdy to projdu.

Denis Diderot - Jeptiška

Jeptiška

Denis Diderot

Přeložila Věra Smetanová

Státní nakladatelství krásné literatury

Praha 1963, 1. vydání

Jeptiška byl úplně první epištolární román, který jsem četla. (Nepočítám-li Román v devíti dopisech od Dostojevského, jakože nepočítám, protože to ani nebyl román, ačkoliv se tak jmenuje – je to kraťoulinské dílo (zabírá osmnáct stránek toho nejmenšího formátu) a je všehovšudy natolik zvláštní, že bych ho rozhodně nepovažovala za jakýkoli prototyp.) Vždycky, když o takovém druhu románu padla řeč, jsem si říkala, jak se to asi musí číst, říkala jsem si, že to bude hrozně divné, ale nakonec ani nebylo. Vzhledem k tomu, že nešlo vlastně o konverzaci, ale celé dílo byl jeden dlouhý dopis, paměti sepsané za účelem popsání někomu dalšímu, bylo vcelku snadné to číst. Z mého pohledu se tedy vlastně ani nejednalo o dopis, tedy, většinu času (i když samozřejmě ne vždy) mi to jako dopis vůbec nepřipadalo, spíše jako normální povídka, vyprávění bez přílišného množství úvah, případně zápis do deníku... Jak ale říkám, občas bylo jasně vidět, že to dopis byl, ale to alespoň umožnilo celý děj značně urychlit – v dopise si mohl autor dovolit přeskakovat nezajímavé pasáže s tím, že to adresáta jistě nezajímá nebo že to prostě Zuzana nepovažuje za podstatné či nemá čas se s tím vypisovat, případně považuje za nemorální o dané věci nepomlčet. Teprve v takových situacích, kde se skutečně obracela na adresáta, mě vlastně trklo, aha, ano, on je to jen neskutečně dlouhý dopis.

Co se stylů týče, je to v podstatě celé vypravování protkané popisem, kde se přímá řeč sice vyskytuje, ne ovšem zase nějak často. Úvahy v podstatě nenajdeme, neboť Zuzana se snaží o co největší realističnost a objektivitu, aby si o ní adresát mohl udělat názor sám. Jde jí pouze o vylíčení toho, co se stalo, bez toho, aby se uboze litovala.

Stylově i dějově se čte velmi dobře, děj ubíhá i díky přeskakování, jak už jsem zmiňovala, což je mi velmi sympatické. Díky tomu čtenáři v podstatě nemá jak uniknout jádro věci a s tím i myšlenka, což mi přijde velice praktické, rozhodně lepší řešení než sáhodlouhé romány s mnoha nedůležitými podrobnostmi a odbočkami, které se jinak ještě v té době vcelku hojně psaly.

Také se mi líbí, že je nakonec knihy připojeno i jakési „vysvětlení“ vzniku Jeptišky v podobě dopisů předcházejících tomu hlavnímu nejdelšímu, v němž Zuzana sepisuje svoje paměti z putování kláštery. Vždycky je pěkné vidět příběh za knihou.

William Shakespeare - Mackbeth, Othello

Macbeth

Autor:William Shakespeare

Překlad: Erik A. Sládek

Doslov: Alois Bejlík

Vydal: Odeon jako svou 3639. publikaci v Praze roku 1978

Poznámky:

Jako každé Shakespearovo dílo se i Macbeth čte velmi dobře a rychle, jazyk je květnatý a bohatý, ale ne nijak kódovaný, zašmodrchaný nebo těžko srozumitelný. Je zde spousta úderných, rázných slov, které ale vhodně doplňují delší, více básnické a umělecké věty. Čtenář je velmi snadno vtažen do děje, který se před ním odehrává velmi živě, protože ho nezdržují věci, nad kterými musí zdlouhavě přemýšlet, na druhou stranu ho ale neubíjí stereotyp stále se opakujících nudných slov.

Vzhledem k tomu, že obyčejně bývají Shakespearovy tragédie (a ostatně i komedie) dosti rozsáhlé, překvapilo mě, jak je Macbeth krátké dílo. Možná je to ale jenom dobře. Díky malému prostoru, na kterém je celý příběh vykreslen, je jeho myšlenka o to údernější a osudy Macbetha i ostatních postav o to více přiblížené. Možná, že kdyby Shakespeare napsal všechna svá dramata o podobném rozsahu, byla by jejich poslání snáze uchopitelná a o to surovější, skutečnější a zanechávající více dojmů a emocí. Ale to už je jenom má domněnka. Každopádně, já jsem ráda za to, že byl Macbeth napsán tak, jak byl, neboť se mi četl velmi dobře a díky tomu, že mi zabral jen jeden jediný den, na mě působil o to víc a ani jsem se neztratila ve jménech či ději.

Othello

Autor: William Shakespeare

Překlad: Jozef Kot (do slovenštiny)

Vydalo: Vydavateľstvo Tatran v Bratislave 1978

(porovnávám s Macbethem)

Poznámky: Měla jsem sice slovenský překlad, což samo o sobě čtení lehce zhoršovalo, ale i tak si myslím, že to, že jsem z Othella trochu zklamaná, rozhodně nezapříčinilo jen tohle. Protože jsem od Shakespeara četla nejprve Macbetha a až potom Othella, čekala jsem něco trochu podobného. I proto, že jsou si rozsahově podobné, jsem si říkala, že by to nemuselo být tak sáhodlouhé a ubíjející, jako když jsem třeba nahlédla do Romea a Julie, ale přesto mě Othello většinu času nudil. Uznávám, že možná, kdybych dokázala lépe ocenit jazykovou barvitost v češtině, nepřišlo by mi to tolik, ale tím, že jsem tentokrát skutečně primárně vnímala děj a při jazyku se soustředila spíš na porozumění (protože slovenština má bohužel stejně tak jako tak většinou nekvalitní překlady a i toto je ten příklad – dokonce některé části byly veršované a pak najednou nějaká část zase ve verších nebyla a střídalo se to celou knihu, což si skutečně nemyslím, že by takto byl psán i originál), takže mi celé drama zhruba do tří čtvrtin přišlo jednoduše nudné (vím, že se opakuji, ale lépe vystihující slovo pro to nemám) a až ke konci, kdy dějová linka vrcholila, mě kniha dokázala docela zaujmout. Ale začátek, kde se nejprve odjíždí na Kypr, řeší se cestování, bouřka, Turkové a kdo ví, co ještě, mi to celé přišlo jako spousta vycpávkových vedlejších dějových linek, které mě teda moc nenadchly. Na druhou stranu, stále se kniha četla rychle, pěkně, bez zádrhelů, je napsána srozumitelně, nemusí se moc přemýšlet etc., viz. Macbeth, což všechno oceňuju, protože přeci jen, nemůže být všechno hlubokomyslný psychoanalytický román, nad kterým prosedíte čtvrt roku. (Ano, tak trochu narážím na Dostojevského, ehm.)

Ale musím přiznat, že ve mně i Othello dokázal aspoň občas vzbudit nějaké emoce, třeba na Jaga jsem byla vážně naštvaná, ale vzhledem k tomu, jak surový, úderný, přímý a neskutečný byl Macbeth... asi jsem neměla očekávat tolik, no. Částečně moje chyba.

První jakkost

Udivuje mě její velikost

a fascinuje mystičnost,

pobuřuje nechutnost

a znechucuje pravdivost,

chvěje se mnou zlost,

a celá ta skutečnost

vzbuzuje úzkost,

připomíná pomíjivost,

zatracuje celistvost,

vyzdvihuje konečnost

bez naděje na moudrost,

bez nároku na soudnost,

vnímám teď tu osudnost,

nezbyla jí žádná ctnost,
uvnitř chvěje se vroucnost,
nesnáším tu nestoudnost,
ale nemám nikdy dost,
zabíjí mě reálnost,
jaká krásná vulgárnost.

Udivuje mě její lidskost

a fascinuje bělost.

Mrtvost.

Jasnost.

Ubohost.

Světelnost.

Jedovatost.

Vznosnost.

Hnilobnost.

Nádhernost.

Přitom je to jen jedna jediná lidská kost.

Konec! - Bonus k 3. kapitole

Aby byl jasno, ačkoliv je tohle moje práce, já za nic nemůžu, jasné? Aki si vymínila, že tohle prostě zveřejníme, takže... to zveřejňuju. Jo. #logic

Aby bylo jasno. Jedná se o ukázku, jak Hifina standartně píše. Když totiž nejsem s něčím spokojená, hned to nesmažu, ale odcentruju to dolů a nad tím začnu psát znovu, abych z toho, co se chystám smazat, mohla trochu čerpat v novém pokusu. Navíc píšeme do jednoho dokumentu, takže na mě pak Aki na konci reaguje, čili, no... takovéhle... podivnosti... pak vznikají dost často. Ehm.

Čtení na vlastní nebezpečí, je to děsně sprosté, protože když píšu, pořád nadávám. A to dost.

Konec! 03 - Miska sem, miska tam

Trochu tady tou povídkou asi budu spamovat, protože píšeme dost rychle. Yea, já vím, nejste zvyklí, abych psala rychle. Něco vám prozradím. Já taky ne.

Anyway. Tahle kapitola je opět o něco... ehm... příčetnější. Aspoň myslím. Ale muffin do ohně bych za to nedala.

Mimochodem, už jsme zmínila, že ten aww cover dělala Aki? ^^

Konec! 02 - Voldemort nechť mu jde příkladem!

Já za nic nemůžu. Fakt! Já za nic nemůžu!
(Vlastně je to i docela pravda, protože ty největší pičiny tam napsala Aki.)

Upozornění: Po přečtení budete vypadat asi nějak takhle:

Já vás varovala.

Systém

Přes všechny paradoxy

docela fungujeme

nějak

a v hloubi duše se divíme co jsou to duše

usmíváme se vnitřně a

trochu to bolí

jaký nádherný život

opaky

rozdíly

neshody

srážky

pády

a sakra dlouhá lajna nedorozumění

ale pořád to funguje

nějak

23. kapitola

Artie? Omlouvám se. Ale mám to tady. Finally.

Konec! 01 - Rozmarné léto

Inu. Víte dobře, že nedělám fandomy, už nějakou dobu. Tak... teď jsem zase začala. Protože mám Naruto feels. A protože jsme si s Aki řekli, že ve fandomu chybí pořádný humor a že je to škoda. Takže jsme se ocitly tady a... ehm. Jestli to byl zrovna dobrý nápad, to se teprve uvidí.
(Mimochodem, nedejte se oklamat. První kapitola moc vtipná není, ale potřebovaly jsme aspoň nějaký seriózní základ. Yay.)