pondělí 29. června 2015

Blbost. Všechno jednou končí.

Chytni mě za ruku a veď mě, mohla bys? Veď si mě k moři a na srázy a do temnoty, veď mě do studené postele a do nočních můr.
Mohla bys?
Možná by se hodilo si přiznat, že jsi víc, než dokážu snést. Možná by se hodilo si konečně říct, že jsme příliš daleko. Možná by se hodilo zakřičet z plných plic, že tě nedokážu snést. Možná by se hodilo zašeptat, že mě sere, jak mě bolíš. Možná by se hodilo uznat, že nezvládám tvůj smích a zacuchané vlasy a všudypřítomnou izolaci způsobenou bezbřehou socializací. Možná by se hodilo vydloubnout ti oči a chvíli je držet v dlaních, aby ses taky konečně podívala, jak vypadáš z vnějšku. Není to moc pěkný pohled. Docela stagnuješ, víš to? Snažila jsem se místo tvých očí držet tvoje dlaně, ale k ničemu to nevedlo. Vytrhávala ses mi. Pořád se mi vytrháváš. Vytrháváš se z mého života a já se tomu hystericky směju, zatímco tebe to děsí, děsí tě to, ale jen na ty mikrosekundy, kdy si to uvědomíš. A pak zase odbíháš a na tváři ti hraje úsměv sestavený z tesáků a vlasy se ti cuchají víc a víc a ty se vzdáváš všeho ve prospěch ničeho a snažíš se mě stáhnout s sebou.
Mohla bys? Vážně bys mohla?

„Poslední dobou se nějak hádáme. Což je docela na piču. Víš, dřív jsme hrozně diskutovaly a nakonec jsme zjistily, že si vlastně myslíme totéž. Teď se hádáme a zjišťujem, že si prostě myslíme každá něco jinýho, a nemůžem to ani vyřešit, protože pravdu máme obě a závisí jen na úhlu pohledu. Vytáčíš mě. Sereš mě. Nechci tě vidět.“
Nechci tě už nikdy vidět.
„Je fajn, že jsme si celou tu dobu nenapsaly, že si nejsme zas tak blízko.“
Už abych byla bez tebe.

Kdysi jsem si myslela, že tohle neskončí. Blbost. Všechno jednou skončí. Skončíš ty, ačkoliv jsi byla kniha mého svědomí, ačkoliv jsem do tebe vypsala všechny svoje hříchy, ačkoliv jsem pro tebe riskovala všechno, skončíš a roztrháš stránky, vítr je rozfouká a já se budu hystericky smát na ostrém okraji srázu, kde jsi mě zanechala.
Skončíš už brzy.
Mohla jsi.

středa 17. června 2015

Kdesi uprostřed ničeho

pod rozvalitou horou
kdesi uprostřed ničeho
leží poklad s velkým tajemstvím
jež se třpytí v mincích
a hází odlesky, které oslepují
a tak lidi začnou aspoň na chvíli nadávat na zlato
ale nevšimnou si slunce
ne že by se dalo vypnout ale
možná bychom mohli utéct
a skrýt se v hluboké noře
útěky z reality byly vždycky dobré
a dobrá dovolená nikdy nebyla u moře
nic to neznamená
a možná proto se tak smějeme
mluvíme v metaforách
protože jsme na tenhle svět příliš vážní
a nic moc nezvládáme
ani proklít

pátek 5. června 2015

Květnové střípky '15

Wooooow. Střípky jsou zase tady! Sama tomu nevěřím.

Ony totiž nejdřív dělat nešly, jelikož jsem si velice chytře do svého už tak sotva fungujícího notebooku s odepsanou baterkou vylila sklenici vody, čímž jsem ho potopila (yay, slovní humor) úplně. Takže jsem dva měsíce fungovala jenom na počítači našich (s Vistama, bleeh). Pak jsem si asi týden před Vánocema konečně koupila vlastní notebook (s osmičkama, bleeeh bleeeh) a hle, co to mé oči nevidí? Když do osmiček přetáhnete fotky, jaksi vám to tam zapomene napsat, kdy byla fotka skutečně vyfocena, místo toho mi to do data vytvoření zadává den, kdy jsem ji přetáhla do ntb. To je mi docela k ničemu, že. Protože jak udělám střípky z konkrétního měsíce, když nevím konkrétní datum.
Wow, wow, wow.

A prostě mě to naštvalo natolik, že jsem se úplně vykašlala kompletně na celé střípky.

A pak mi to bylo příliš líto.

Ale pořád jsem neměla, jak je udělat.

Takže teď jsem se rozhodla je vlastně psát průběžně. Jakože když nějakou fotku vyfotím, rovnou ji při nejbližší příležitosti vložím semhle do článku a okomentuju, ne jako jsem to dělala předtím, že jsem dávala článek dohromady až po konci měsíce. Teoreticky by mi to mohlo fungovat... pokud budu pečlivá. Což já být neumím. Ale tak. Možná.

Se uvidí.