Možná taky ne

A tak se rozlučme.

Řekněme sbohem.

Utišme bolest žalem a bolestným očekáváním.

Řekněme si, že se vrátíme.

Připijme si na to.

Nevrátíme se.

Řekněme si to znovu.

Ještě jednou.

Naposledy.

Bude podzim. Možná bych se mohla schovat v tvém svetru, uvařit si šálek horké čokolády a být šťastná. Sbírat barevné listy a pak je sušit v listech moudrých knih. Nevím, proč mě místo toho přepadá pocit, že to možná nestačí. Že to není dost a nikdy nebude. Nevím vlastně, co bych chtěla. Občas mě chytne touha žít a pak mi dojde, že už život mám. Občas si dokonce uvědomím, jak skvělý je a jak moc ho potřebuju. Jak moc ho miluju. Jak moc ho nechci změnit, ale přitom...

Někdy si přeju se propadnout. Někdy ano. Jen občas. Ne moc často. Ale občas, občas si to přeju hrozně moc.

Možná jsem jen příliš fucked up osobnost. Možná moje touha po změnách není zdravá. Možná si kromě spálení vlasů peroxidem můžu tady potrhat duši, jestli tam někde je, jestli se někde vznáší jako pavučina s kapičkami rosy, jež se třpytí v ranním slunci, zatímco ještě spím.
Možná je to kouzlo okamžiku. Možná je to prokletí okamžiku. Možná to nic není.

Možná to vůbec nic není.

Možná jsem úplně v pořádku.

All hail to Mr. Bukowski

dneska je hrozně lehký

být naprostým umělcem

hipsteři by vás to naučili

jen za pár stovek měsíčně

což stojí internet

i když v dnešní ekomonický situaci

je děsně nevýhodný mít dítě

„kdyby dementi uměli lítat

moje škola je letiště“

plave mi tu ovadlý žralok

květiny a srdíčka a čokoláda

když budu ještě chvilku plácat hovna

možná to bude něco znamenat

a já si budu moct dovolit polívku

z vlastního mozku

pseudo pseudo pseudoživot

„proč tomu tak je?“

I was never good at suicide

do not want to be born at all

and anyway the wind blows

im a dickhead

„The writing's easy, it's the living that is sometimes difficult.“

„I sucked mostly at the musical classic boys.“

28. kapitola

Cítím povinnost se za tuhle kapitolu omluvit. Já jen, že Nekonečno nebylo dost dlouho, ale můj laptop si se mnou rád hraje a já ji tak psala natřikrát. Plus jsem... jaksi... omylem... napsala její konec dřív než prostředek a pak... víte? Tahle kapitola, to by mohl být konec celé povídky. To je konec příběhu. To říká všechno. A já sama bych asi nepotřebovala víc.
Takže...
Myslím, že budu psát dál. Jen to asi bude vypadat trochu jinak (ale vy si toho nejspíš nevšimnete).

Červencové střípky

Aye!
Můj červenec byl... inu, velice nabitý. A velice šťastný. A viděla jsem ohromnou spoustu lidí a všechny je miluju, což je ostatně taky důvod, proč jsem se měla tak skvěle (a ještě pořád mám, protože můj srpen probíhá podobně, jen volněji, a pozítří dojede Claire, awww).

Moje obsese 5 Seconds Of Summer začíná být docela trapná (ničí mi život fkjdsnfvd) ale tak, co svedu, jsem jenom malá teenagerovská ubohá fan:

18/8/15

Šedivá inspirace

Pražský sídliště

Bláznivý smích a

Spousta spousta slov

Přezrálá motivace

Který chceš ještě

A pak už nic než

Spousta spousta slov

Nepřestává pršet

Plavání v bazénu

Čokoláda v plicích

Spousta spousta slov

Všude se chceš zdržet

Modlitba pro Martu

Rozhovory plné

Spousty milých slov

Výtržky

Seděli jsme na hranici světa mrtvých. Nebyl to nejpohodlnější gauč světa, ale bylo to venku a bylo to daleko od živých. Betonová zeď kolem hřbitova představovala dobré místo.

„Připadám si tak obyčejná.“

Mohly by se mu docela dobře oči rozkutálet po zemi. Povytáhla jsem obočí.

„Ty?“ vypadlo z něj. „Vždyť máš fialový vlasy!“

Měla jsem chuť se mu vysmát, ale zmohla jsem se jenom na ironicky povytáhnutý koutek úst.

Tvrdil mi, že nevím, jaký to je. Sundala jsem si náramky a ukázala mu zápěstí. Čistý. Řekla jsem, že ty jizvy jenom nejsou vidět, protože nejsem debil a vím, jak se postarat, aby se to zahojilo, a taky že jich mám většinu na stehnech. Byla to lež, ale on mi to sežral a pak se asi cítil líp. Já ne. Ale já se nikdy necítila líp, když jsem musela myslet na to, že jsem udělala mnohem větší sračky. Kdyby byl s to to pochopil, nejspíš by s hrůzou v rozkutálených očích utekl.

Jeden to ale kdysi pochopil, asi. Nebylo to vlastně ani tak dávno, ale v mý hlavě to znělo staře. Objal mě. Beze slova. Pak mě políbil. A pak se mi omluvil.

Debil.

Hřbitov je dobrý místo.

Pro živý.