Vtipné je, že čím méně sem píšu, tím lepší to je. Dnes už ano. Nebývalo tomu tak vždy, dřív jsem jisté věci musela zatajovat i sama před sebou, před vlastním životem, oddělovat složky osobnosti a vytvářet alternativní ega, aby jedno nesežralo to druhé zaživa. (Někdy si říkám, že by to možná bylo bývalo lepší. Ale ne. Ne, protože můj život není o mně.)
Možná je to tím, že na svých věcech víc pracuju, než aby mě sžíraly, ačkoliv to vlastně pořád dělají, ale není to
moje maso. Bolest, ano, ale ne tkáň; nevařím; možná bych se měla tahat s ocelí; pomáhá to./? Zajímavé je - vlastně nic není zajímavé. Můj život se stal skvostně nudným. (Dokonce uvažuji nad tím, že obarvím svoje vlasy zpátky na svou přírodní barvu -
i feel like going home, feel like i could go home - ale pak Keigh řekla, víš, chci tě na své narozeniny v červené, so, well. Ale není to to samé. Nejsou to výkřiky a není to vzpouzení a není to důkaz. Když dostanu kompliment, dokonce se začervenám. (Asi abych ladila.) Někdy mi to dokonce i udělá radost. Je to zvláštní pocit. (Mít radost.)
Nacházím staré věci.
15/8/2015
It was a thing, actually. To have a cup of tea and sit in
bed, laptop in, well, lap, listening to songs about broken hearts and torned up
letters. To think way too much. To want to quit. To sing those too sad lyrics
that should've been pathetic, but there were also way too true for us to laugh
at them, so we laughed with them. Cynism at it’s finest. You get so alone at
times…
It was a thing, to hate every part of the thing.
